Jan Garbarek, Keith Jarrett, Palle Danielsson, Jon Christensen: Belonging (1973) 
Na samém počátku 70. let si vznikající mnichovské vydavatelství ECM Records vytáhlo talentované norské autory a hráče — kytaristu Terje Rypdala, saxofonistu Jana Garbarka a další. Ti se vůbec nechtěli vyrovnat jazzovým afroamerickým zakladatelům: inspirovali se volně a přinášeli vizi evropského jazzu, do kterého doléhala jak melodičnost a syrovost lidové hudby, tak evropská ambice komponovat. Garbarek i Rypdal se stali hvězdami ECM a navzájem si pomohli zapsat se do historie. Když jsem pro Český rozhlas vytvářel seriálovou sondu Norský ponor (dodnes je online), nemohl jsem začít jinak než jimi. 

Karin Krog: Don’t Just Sing (2015) 
Teprve 21. století naplno odkrylo jedinečnost téhle zpěvačky, která od jazzové tradice odcházela k experimentům, nezvyklým polohám, pokoušení elektroniky a náročným spolupracím. Od svobody uvnitř jazzu se dá odejít k nespoutanosti fantazie zcela nadžánrové, říkaly od šedesátých let osobnosti jako Karin Krog - a následující generace Norů si jejich kuráž braly za vzor. 

Mari Boine: Goaskinviellja / Ørnebror (1993) 
Norská sámská hudebnice přidala jazz a rock k joikování (tedy kódovému zpěvu) původních obyvatel a dala tak silnou kulturní reprezentaci kolonizovanému arktickému národu. Síla šamanského výrazu pomohla téhle hudbě rychle obletět svět. 

Sidsel Endresen & Bugge Wesseltoft: Out Here. In There. (2002) 
V devadesátých letech se toho dělo plno v norském nu (new urban) jazzu, který se sytil elektronikou, klubovými beaty a mentalitou remixu. Vokalistka Sidsel Endresen se s chutí vrhala do nových dobrodružství snad s třemi generacemi novátorů: tam, kde se pohybuje na hraně písní a abstrakce, je obzvlášť skvělá. Tahle zpěvačka velkolepě ztělesňuje člověka, který nikdy nepřestal hledat: a tím pádem se nepřestala velmi bděle měnit. 

Supersilent 1–3 (2002) 
Supersilent je dnes už kultovní norské trio (původně kvartet), kde se potkává elektronika, jazzová improvizace, temné abstraktní soundscapes… Zní jaksi bez iluzí, s tušením apokalypsy — i když dyšná trumpeta Arve Henriksena se může zdát jako esence krásy. Mezi třemi multiinstrumentalisty tu působí Helge Sten čili Deathprod, který své funkci říká audiovirus — mimo jiné si bere zvuk druhých a živě ho procesuje. K otázkám hluku a ticha: Supersilent je původně komerční značka sněžného děla. Nejdřív spousta rámusu, pak majestátný klid. 

Arve Henriksen: Cartography (2010) 
Trumpetista, který se postupně víc a víc rozezpíval vysokým hlasem kontratenora, hraje někdy na svou trubku jemným témbrem bambusové flétny. Přibírá další nástroje a vydal sérii alb postjazzového ambientu. Dnes je svého druhu hvězdou, která přetáhla do současných souvislostí cooljazzovou a triphopovou trubku jiného populárního Seveřana Nile Pettera Molvaera. 

Jenny Hval: Apocalypse, Girl (2015) 
Jediný indiepopový výkon v našem žebříčku, ale jaký! Jenny Hval vyrostla ve velkou autorku sarkastických, provokativních a nesmlouvavých komentářů ke skutečnosti. “Jsou dny, kdy svoje zápisky začínám slovy: Co dělám špatně? … Říkáte, že dnes už jsem svobodná, je po bitvě, feminismus jsme si odbyli, socialismus jakbysmet a teď si můžu konzumovat, co chci?” Jedna z nejlepších dnešních textařek nikoli v Norsku, ale kdekoli. 

Kim Myhr: All Your Limbs Singing (2014) 
Člověk se až diví: Intenzivní norská scéna přináší stále nové podoby experimentu a post-žánru. Kytarista Kim Myhr patří k protagonistům generace, která se prosadila v posledních deseti letech. Na elektrické i akustické kytary vytváří hypnotické plochy, od nichž se časem odrazil k psychedelickému albu Sympathetic Magic. 

Avant Joik (2021) 
Zásadní elektronička a noisemaker Maja S. K. Ratkje si vydobyla světový respekt i pro své suverénní zacházení s elektronickým zvukem v reálném čase koncertu. Tady se skvěle spojila se Sámijkou. Vedle sebe tak promlouvají dva jazyky: sámijský tradiční zpěv a novodobá tradice avantgardy. Pumelice energie a utopická naděje: komunikace je možná. 

Michaela Antalová & Adrian Myhr: Zvony (2022) 
Ano, komunikace je možná. Norský kontrabasista a slovenská bubenice hledali možnosti dialogu a našli překvapení: rozhovory a dvojzpěvy podtatranské fujary s minuciózně ovládaným kontrabasem. Neslýchané, přirozené, tajemné. Taky si s někým blízkým vymysli rituál, který bude jen váš a zároveň srozumitelný každému. 

Pavel Klusák se narodil v roce 1969 v Praze. Vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pracoval pro různé týdeníky a deníky, spolupracuje s Českým rozhlasem. Je hudební publicista a kulturní historik. 

Vydal knihy: 101 největších alb pop-music (2006), Co je nového v hudbě (2018), Drtivé jistoty JB (2018), Gott. Československý příběh (2021; Litera za publicistiku a Kniha roku v soutěži Magnesia Litera 2022) a Uvnitř banánu (2022). 

„Kritik tedy psal s cílem doplnit, co z Gottova vyprávění vypadlo,“ zhodnotil knihu o Gottovi Daniel Konrád. „Hlavně chtěl ale jednomu osudu dodat širší společenské souvislosti, zachytit na jeho příkladu proměnu tehdejší pop-music i kompromisy s mocí, které nesporný pěvecký talent dělal, aby mohl dál vystupovat.“ 

Přítomné video je záznamem vystoupení Pavla Klusáka na Měsíci autorského čtení v roce 2022, představil zde své poslední dvě knížky. Součástí večera, jehož moderátorem byl muzikolog Petr Kalina, byla také živá až ostrá debata s publikem.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.