Vigdis Hjorth: „Nebudu mluvit o své rodině… mám dost problémů“ 

Vigdis Hjorth se narodila v roce 1959 a jde o populární a velmi čtenou autorku. Ve svých knihách popisuje trýzně mezilidských vztahů a často zamlčovaná témata lidského společenství. Třikrát získala Cenu kritiků i další ocenění. V roce 2017 byla za román Arv og miljo (Dědictví a prostředí) nominovaná na Cenu Severské rady za literaturu.  

Její díla vycházejí ve 30 zemích. Román Je matka mrtvá (Er mor dod) se dostal do širšího výběru International Booker Prize.  

Hjorth vyrostla v Oslu a studovala filozofii, literaturu a politologii. V roce 1983 vydala první román, dětskou knihu Pelle-Ragnar i den gule gården, za kterou obdržela první ze svých ocenění, první knihou pro dospělé byla Drama med Hilde (1987). Om bare (2001) je odborníky považován za její nejvýznamnější román. 

Kniha Arv og miljø (Dědictví a prostředí) má za hlavní hrdinku zralou padesátnici, která rozvrátí rodinu tvrzením, že ji jako dítě její otec zneužil a znásilnil. Vypravěčka sdílí řadu životních zkušeností s autorkou. Ta v knize promlouvá v první osobě, přesvědčivě, takže i spisovatelčina rodina dílo označila za autobiografii a ostře se proti informacím z rodinného života ohradila. Autorka ovšem schválně neřeší otázku, proč román vedla mezi fikcí a realitou. Rodina se s ní kvůli knize nestýká. Popsala jen, že k napsání tohoto díla ji dovedl nápad zjistit, jak zní hlas, který musí vyprávět příběh, jenž nechce nikdo slyšet. 

"Většina rodin má jakýsi oficiální rodinný příběh,“ říká Vigdis Hjorth. “Takhle děláme Vánoce a tak dál. Pokud jeden člen nesdílí tento oficiální, milý příběh, panuje v ní napětí. Myslím, že jsem dala hlas té, kdo má složitější příběh... Rodina ji neposlouchá a je tu spousta nepříjemností…“ popsala v rozhovoru. 

Její dílo v Norsku vyvolalo v roce 2020 debaty o autofikci neboli „fikci reality“ a etiky v literatuře. Hjorth byla v době vydání vůdčí postavou současné norské beletrie, ale kvůli kontroverzi a síle autobiografické knihy se stala celebritou, vítězkou ceny norských knihkupců a tématem novinových článků. „Autofikce“ se začala jevit jako norský export. “Nic jako neutrální pohled neexistuje. Začínáme se číst od chvíle, kdy se potkáme. Fikce to odhaluje,” poznamenává spisovatelka. 

Psaní autobiografických příběhů srovnává spisovatelka s návštěvou psychologa. "Je zajímavé, že když jdete za psychoanalytikem, zjistíte, kolik lží o sobě máte." 

"Často přežiješ jen díky tomu, že máš tyhle lži. Ale přesto se jich musíš zbavit, i když jsi přežila tak, že je říkáš sama sobě. A to je bolestivý proces. Myslím, že lidé, kteří byli na psychoanalýze, se naučili nelhat tolik jako předtím. Takže, když tu teď mluvíme, moje mysl si možná říká 'Ach Vigdisi, vidíš to takhle?' Vidíš? Takže se naučíte techniku komunikace se sebou samým.“ 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.