Kniha Podivné historky ze života, kterou vydaly Větrné mlýny v roce 2018, má za autora Arnošta Goldflama. Tvoří ji dvacet krátkých povídek oblíbeného herce, dramatika, režiséra a spisovatele. Knihu ilustrovala jeho žena Petra Goldflamová Štětinová. Čtenáře zve na pouť od severního polárního kruhu přes moravskou metropoli až do království Tropikálů Přímořských, vede krajinami falešných proroků, rozumbradiček a uplakaných starců. 

Goldflam ke svým bohatým uměleckým rolím přidal i úspěšného autora povídek a knih pro děti. Vymýšlí si ve svých prózách nové příběhy, ale převypráví i ty, které zažil se svým „tatem“. 

V rozhovoru pro Lidové noviny vysvětlil, proč se pustil do psaní dětských knížek. „Chtěl jsem svým dětem něco zanechat a nakonec jsem napsal snad deset dětských knížek. Ale psaní her jsem nezanechal…“ 

Zprvu mladý Goldflam sledoval výtvarné umění a měl dokonce i pár výstav, jenže život mu nakonec vymyslel jinou dráhu. „Já jsem pak po studiích začal dokonce psát a nakonec jsem vyměnil výtvarné umění za to divadlo, režii, hraní a psaní. V té době, v závěru šedesátých let, jsem se kamarádil s lidmi z Provázku a pohyboval jsem se v uměleckém prostředí. To byla tzv. brněnská bohéma, což bylo kuriózní seskupení lidí s uměleckými ambicemi, patřil sem můj kamarád režisér Karel Fuksa, Pavel Řezníček, J. H. Kocman a řada výtvarníků a básníků, třeba známý brněnský Franta Kocourek. Někteří se pak prosadili. To byla heroická doba. Pak mě Eva Tálská obsadila do Alenky v říši divů, i u Polívky a Scherhaufera jsem hrál a divadlo mě vtáhlo, přihlásil jsem se na JAMU na režii a oni mě vzali. Na stará kolena jsem si prodloužil mládí,“ vylíčil v rozhovoru autor. 

Publicisté zmiňují jistou podobnost A. G. s osudem Franze Kafky. „Však jsem ho také často režíroval. Třeba Ortel, to je kus mého srdce, Proces, Proměnu. Po Návratu ztraceného syna se mnou tata tři měsíce nemluvil. Tata byl velmi vitální po všech stránkách. Když maminka zemřela, tak se pak ženil každých sedm let, to byla doba, než manželku nebo přítelkyni opotřeboval. Naposledy se rozvedl v třiadevadesáti, ale to už se nám nepodařilo sehnat mu nevěstu. S ním to pak šlo z kopce, když neměl koho komandovat. Když zemřel, tak mně to chvilku trvalo, než mi došlo, že to se mnou vždycky dobře myslel, i když vždycky dobře nedělal. A tuto banální věc jsem si uvědomil, a proto jsem napsal knížku Tata a jeho syn a tím jsem ho snad odprosil a vzdal mu hold, i když je to většinou vymyšlené, pravdy je tam tak patnáct procent.“ 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.