Albert Marenčin se narodil v roce 1922 v Bystré nad Topľou a zemřel 9. března 2019. Spisovatel, překladatel, výtvarník, novinář, surrealista. V roce 1945 odešel do Paříže studovat na Sorbonně a filmové škole IDEC. Jako dramaturg je podepsaný pod více než 40 celovečerními filmy.

V 60. letech spolupracoval s nejlepšími slovenskými režiséry „nové vlny“ (Štefan Uher, Stanislav Barabáš, Elo Havetta, Juraj Jakubisko a další). Po roku 1968 se musel vzdát své práce ve Slovenském filmu. V 70. letech začal pracovat ve Slovenské národní galerii v Bratislavě, kde působil až do roku 1987.

Vydal knihy Záchranná hamovka (1942), Nový život (1943). V letech 1949–1955 psal scénáře podle děl slovenských autorů (Jána Kalinčiaka, Dominika Tatarky a Rudolfa Slobody). Jeho básnický debut Okamih pravdy (1972) se stal skandálem: cenzura objevila narážky na Gustáva Husáka. Poté Marenčín publikoval výlučně v zahraničí nebo v podzemí (poetické texty Nikdy a Návraty na Muráň aj.). Překládal francouzskou poezii (Henri Micheaux, Paul Valéry, Jean Ferry a další).

V jednom rozhovoru zmínil, jaký na něho měla vliv francouzská kultura a umění a konečně i jeho setkání se surrealismem. „… hlbší záujem o Francúzsko sa u mňa zrodil z francúzskej kultúry, pričom môj štipendijný pobyt v rokoch 1945–1948 usmernil moje záujmy na poéziu a výtvarné umenie – a na to, čo ich spájalo a tvorilo ich spoločného menovateľa – na surrealizmus. Ten sa pre mňa stal postupne čoraz viac nielen predmetom štúdia, ale takpovediac životným štýlom, ba dokonca svetonázorom, ktorým sa riadim, ku ktorému sa priznávam a ktorý vyznávam. V celej svojej tvorbe bez ohľadu na meniace sa tendencie a vládnuce sa trendy, nehovoriac o módach… V tomto zmysle som sa „vyhranil“ najmä v rokoch 1945–1948, ustálil som sa – myslím si – nie v zmysle stagnácie, ale koncentrácie.“

Zavzpomínal i na Vlado Clementise a na komunistickou stranu… „Ale napriek tomu som Dr. Clementisa poznal z DAV-u ako novinára, dobre som sa pamätal a dodnes sa pamätám na jeho články o filme, o slovenskej poézii, mal som ho rád a obdivoval som ho ešte ako gymnazista. Jeho poprava otriasla nejednou mojou „istotou“: po návrate z Paríža bol som celkom rád, že ma neprijali do strany, aj keď som sa o to už dlho roky usiloval – a nakoniec o desať rokov neskôr som vstúpil do strany, lebo som „musel“ vzhľadom na moju funkciu v I. tvorivej skupine, pretože bez členstva v strane by som ju nebol mohol vykonávať.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.