Alena Mornštajnová: Každý čtenář čte na základě vlastních zážitků a zkušeností

- Próza - 19. 12. 24

Spisovatelka a překladatelka Alena Mornštajnová se narodila v roce 1963 ve Valašském Meziříčí, kde také žije. Vystudovala angličtinu a češtinu na Ostravské univerzitě. Pracovala jako učitelka anglického jazyka a překladatelka. Vydala romány Slepá mapa (2013), Hotýlek (2015), Hana (2017), Tiché roky (2019) a knížku pro děti Strašidýlko Stráša (2018). „Knihy byly vždycky součástí mého života, vymýšlet příběhy a sepisovat je do knih jsem chtěla od dětství. Jenomže život se ne vždy vyvíjí tak, jak si představujeme, a tak jsem své přání naplnila až později. Ale při pohledu zpátky vidím, že všechno, co jsem kdy v životě dělala, k mému současnému psaní nějakým způsobem směřovalo,“ říká.

Především díky románu Hana se stala jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek. Román byl přeložen do několika cizích jazyků. V červnu 2019 uvedlo Národní divadlo Brno jeho divadelní adaptaci. „Pokud je to v mých časových možnostech, jezdím na besedy a čtení,“ uvedla pro web iLiteratura.cz.

Psaní knih propadla díky touze vyprávět příběhy, které sama neprožila. „Vyrůstala jsem v rodině, kde se hodně četlo, a protože v mém okolí nebylo mnoho mých vrstevníků a já jsem vyrůstala obklopená dospělými, trávila jsem čas s knihami. Příběhy na jejich stránkách mi často nahrazovaly příběhy, které jsem já sama prožít nemohla, vzbuzovaly mou zvědavost i fantazii, a tehdy zřejmě vznikla touha příběhy nejen číst, ale i psát.“

Spisovatelka letos médiím přiznala, že omezí oblíbené besedy se čtenáři, neboť jí berou čas na psaní, klid a potřebné soustředění na práci. A kdy nejčastěji píše? „Dopoledne a v podvečer, většinou doma, výborné jsou rezidenční pobyty. Člověk se odřízne od běžných problémů a může se víc soustředit. Nebo alespoň v mém případě tomu tak je. A tvůrčí prostředí rezidenčních pobytů psaní dost pomáhá. Během šestitýdenního pobytu v Krakově jsem pracovala na Haně a v Praze pak na Tichých rocích.“

Autorská čtení jsou pro autorku náročná i proto, že s eohlížejí do minulosti. „… besedy jsou náročné v tom, že mluvím o knize, která už je pro mě uzavřená a zpracovávám jiné téma. Ale těší mě, že lidé čtou a chtějí si o knihách povídat. Mám radost, že témata, která mě zajímají a o kterých píšu, zajímají i někoho jiného. A je zajímavé vnímat, jak každý čtenář čte text na základě vlastních zážitků a životních zkušeností a vidí příběh jinak,“ přiblížila na iLiteratura.cz.

Mornštajnová neupřednostňuje žádné téma, nepíše totiž lehce. „Nic se mi nepíše lehčeji. Já lehce nepíšu, pokud to tak vypadá, je to výsledek neustálého pročítání a proškrtávání. Nad textem hodně přemýšlím, snažím se, aby plynul, ale přitom byl výstižný. Když za den napíšu dvě stránky, považuji to za velice plodný den." 

Spisovatelka vydala i několik knížek pro děti, přičemž popsala, že ke psaní pro nejmenší ji přivedla kniha pro dospělé Hana. „Když jsem Hanu psala, nemohla jsem spát, tak tíživé bylo její téma. Po čase jsem si řekla, že musím myslet na něco hezkého nebo se z těch bezesných nocí zblázním. A co je hezčí než krajina dětství? Začala jsem si tedy po nocích vymýšlet dětské příběhy, což se navíc pěkně sešlo, protože se mi v té době narodila první vnučka Helenka. Jednu postavu v knize Strašidýlko Stráša jsem pojmenovala po ní. A kapka vody z mé druhé dětské knížky se jmenuje po mé další vnučce Áje. Což nebyl zrovna dobrý nápad, protože hrozilo, že u případných dalších vnoučat se rodiče budou dožadovat toho, aby jejich dítě také mělo vlastní knížku,“ prozradila v rozhvoru pro Novinky.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.

Loading...