Hana Lundiaková: Chodívali jsme na smeťáky, skákat na panelech, na stohy slámy, procházeli zbořené stavby...

- Slovo, pot a noty - 20. 03. 25

Hudebnice, spisovatelka, výtvarnice, scénáristka, překladatelka a publicistka Hana Lundiaková se narodila v roce 1978 v Broumově. Studia bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nedokončila. Hrála na akordeon v kapelách Tři sestry a Rudovous, aktuálně se realizuje pod pseudonymem Stinka (Krrrva!, 2013; Bído, čau…, 2015; Neviňátko, 2019).

Věnuje se beletrii: debutovala povídkovým souborem Vrhnout (2010), následovaly novela Černý Klarus (2012) a romány Imago. Ty trubko! (2014) a Co je ti do toho (2021).

Její psaní v sobě zběsile míchá jazykové hry, stylový experiment, surreální fantazie a syrovou sexualitu. „Chaos je pro mě životní nutností,“ říká autorka.

Zatímco hudebníci si díky naplněné klubové scéně myslí, že Stinka je slavná spíše mezi čtenáři, literáti si naopak oddechnou, když vidí, že hraje koncerty a literatura je čistě jen jejím koníčkem.

Autorku to však nechává bez komentáře. “Ono je sláva a uznání záležitost na jednu noc. Polechtá, potěší, pokonejší a nazdar. Letíš a jde další houska na krámě. Takže o ničem. Psaní a hudba…” naznačila v jednom dávnějším rozhovoru.

"Temné stránky života a to, co je na okraji, bokem, upozaděno, případně odkopané, odmítané většinou – to mě fascinovalo a tíhla jsem k tomu už odmalička. Chodívali jsme na smeťáky, skákat na panelech, na stohy slámy, procházeli zbořené stavby, motala jsem se v teletníku, pozorovala krávy a dojnice s vidlemi, taky býčky, a u nás na zahradě si hrála s kluky na vojáky anebo jen civěla na slepice, na ty jejich divné oči a stojky na jednom pařátku,” popsala Janě Orlové v rozhovoru pro Tvar.

V něm popsala také svůj autorský záměr psaní literatury. “Pro mě je důležité (s tím knížky píšu), aby vzbuzovaly emoce a zároveň maličko i nauzeu. Moje texty by měly vyvolávat fyziologické reakce, nemyslím tím přímo vzrušení, ale třeba naštvanost nebo pláč, prostě aby to s člověkem něco sakra dělalo. Aby z toho textu vyšel pozměněný, a ne si tam zase pouze něco potvrdil. Pár lidí to třeba vůbec nezasáhlo, případně mi řekli, že se jim to líbilo jako svého druhu poezie, ale nedotklo se jich to stran erotiky. Je to prostě dost vanilkové… Někdo byl naopak fascinovaný…”