Básnířka a prozaička Ana Blandiana se nerodila v roce 1942 a patří mezi nejvýraznější hlasy současné rumunské poezie. Debutovala v polovině šedesátých let sbírkou Persoana întâia plural (První osoba množného čísla). Následovaly další básnické knihy, v nichž směřuje k filozofické a etické reflexi: Călcâiul vulnerabil (Achillova pata), Somnul din somn (Spánek ve spánku) a jiné.

Koncem osmdesátých let nesměla publikovat a žila pod dozorem Securitate. Další sbírku, Arhitectura valurilor (Architektura vln), v níž pojednává absurditu Ceaușescova režimu, vydala až po roce 1989.

Je také autorkou lyricko-fantastických povídek Proiecte de trecut (Průhledy do minulosti), románu Sertarul cu aplauze (Zásuvka s potleskem), několika publicistických knih a stále znovu se vrací k poezii, například ve sbírkách Patria mea A4 (Má vlast A4), Orologiul fără ore (Orloj bez hodin).

Angažuje se ve prospěch občanské společnosti a lidských práv, v devadesátých letech organizovala přestavbu bývalého politického vězení Marmaţiei v Sighetu na památník obětí komunismu. Její dílo bylo přeloženo do šestadvaceti jazyků. Získala řadu ocenění, například mezinárodní cenu Herder (1982), cenu Opera Omnia (2014) nebo Zlatý věnec Struga (2019).

„Jedna věc byla v průběhu času znepokojující: rozdíl mezi tím, jak jsme viděli Západ před rokem 89, kdy představoval svobodný svět, a tím, jak tento svobodný svět začal sám degradovat svou svobodu a vyvíjel se k politické korektnosti,“ řekla v jednom rozhovoru. „V zemích s demokratickými tradicemi, které se nezměnily z hlediska institucí a pravidel, podle nichž fungují, představili intelektuálové další perspektivu, která má kořeny v krajní levici a je velmi nebezpečná.“

„Chápu, že být dobrý není jen krásnější, ale také jednodušší a užitečnější než být špatný, že způsob, jakým se dívají na svůj život, dělá každého nešťastným,“ poznamenala o svých literárních hrdinech.

Podle umělkyně má intelektuální elita morální povinnost být občansky aktivní. „Vždy jsem věřila, že za všechno jsou zodpovědní intelektuálové a že za všechno, co se děje, mohou často sami. V roce 1988, který byl nejtemnější z minulých let a ve kterém jsem byla potrestána [potřetí], jsem byla posedlá dvěma svými verši, které zněly asi takto: ‚Všechno, čemu rozumím, je moje vina.‘“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.