Andri Snær Magnason se narodil v roce 1973 v Reykjavíku, je to básník, prozaik, autor knížek pro děti. Významným způsobem se angažuje v boji proti klimatickým změnám.  

Obdržel Islandskou cenu za literaturu — za knihu Draumalandið — Sjálfshjálparbók handa hræddri þjóð (2006, Země snů — Svépomocná příručka pro vystrašený národ) a dětskou knížku Sagan af bláa hnettinum (1999, Příběh Modré planety). 

V roce 2016 byl kandidát na prezidenta své země, z devíti skončil třetí. 

Česky vyšly jeho knihy Truhla času (2021) a O času a vodě (2022), v obou se dotýká budoucnosti naší planety tváří v tvář probíhající přírodní katastrofě. Jeho poselství je jasné, co nezachráníme my, nezachrání nikdo jiný. Jeho knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků.  

„Když jsem začal psát Knihu o času a vodě, došlo mi, že téma klimatické změny náš jazyk přesahuje,“ řekl na stanici Rádio Plus. “V roce 2100 vědci očekávají, že pH, tedy kyselost oceánů klesne z 8,1 na 7,7. To ale znamená, že půjde o největší změnu za posledních 50 milionů let. Měli bychom plakat, ale nikdo nepláče, přestože jsem řekl něco velice závažného,“ komentuje spisovatel. 

 „Je to horší, než když vám lékař sdělí, že máte rakovinu nebo jste smrtelně nemocný. Tato věta se netýká jen jednoho člověka, ale všech, všeho a navždy. Bohužel v této větě jsou skoro všechna slova kulturně bez významu.“ 

Spisovatel je přesvědčen, že většina účastníků poslední klimatické schůzky v Glasgow si myslí, že rok 2050 nastane až za 50 let. „Uniká nám, že 21. století nejen že už začalo, ale je v první čtvrtině. A rok 2100 je pro nás dystopie. Ale dnešním dětem bude v tom roce pouhých 80 let. Takový člověk stále ještě vypráví příběhy vnoučatům.“ 

Pojmout problémy současného světa je podle autora velmi těžké, protože člověka zrazuje vlastní jazyk. „Proto je moje kniha stejně tak o jazyku jako o klimatické změně. O tom, jak věci nechápeme i o tom, jak výraz okyselování oceánů, který byl použit poprvé před 14 lety, nemá dnes žádný kulturní obsah.“ 

„Ale za sto let, až se to stane každodenní realitou, bude mít stejný význam, jaký má dnes slovo Hirošima. A to je slovo, kterému kulturně rozumí snad celý svět,“ říká. 

Problematické je také generační vnímání klimatické změny. „Mám dojem, že pro mou generaci a starší lidi je irelevantní rok 2050, o němž vědci v souvislost s bojem se změnou klimatu mluví často.“ 

„Když vědci mluví o roce 2100, neměli bychom to považovat za abstraktní budoucnost, ke které se nemáme, jak vztáhnout. Měli bychom cítit, že je to jen polovina mé osobní kontinuity. A protože jsem se rozhodl mít děti, na roku 2100 mi záleží,“ shrnuje Andri Snaer Magnason. 
 

Podpořeno z Fondů EHP a Norska
v rámci programu Kultura (www.fondyehp.cz/kultura),
název projektu Měsíc autorského čtení, čestný host Island.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.