Ayşegül Çelik: Ženy píší více od srdce, než muži

- Turecká čítanka - 28. 03. 23

Ayşegül Çelik je básnířka, prozaička, dramatička, scenáristka, která se narodila v roce 1968 v Izmiru. V Ankaře vystudovala ekonomii, divadelní vědu a sociální antropologii. Jako dramaturgyně spolupracovala s tureckou veřejnoprávní televizí TRT, na státní konzervatoři vyučovala světovou literaturu, ale hlavně píše.

Její texty, reportáže, básně a povídky se pravidelně objevují na stránkách tureckých deníků a časopisů. Vydala sbírku básní Sensizkaradadenizdüşleri (Snyomořinapevniněbeztebe) a povídkové knihy Korku ve Arkadaşı (Strach a jeho přítel) a Kâğıt Gemiler (Papírové lodičky). Za posledně jmenovaný titul získala nejprestižnější tureckou literární Cenu Yunuse Nadiho.

Píše také televizní, filmové i divadelní a rozhlasové texty a scénáře, či libreta. „Jsem tak ráda, že někdo miluje mé příběhy. Čtenáři dýchají v mém světě několik hodin, pijí třeba čaj z papírových kelímků, poslouchají příběhy, o kterých lze říct: Nejkrásnější z postav musí být právě čtenáři,“ říká.

Mezi čtenářem a spisovatelem existuje podle literátky zvláštní spojení. „Města, životy, a dokonce i jazyky, v nichž žijí, se často liší. Existuje však jedna věc, která eliminuje všechny rozdíly. Při čtení a psaní se k sobě přibližují. Myslím, že všichni potřebujeme takové sblížení. Protože život se neliší od psaní a čtení příběhů. Zatímco tkáme své vlastní příběhy, shromažďujeme smyčky z příběhů ostatních,“ popisuje.

Naproti tomu v poezii hledá především úděl, hloubku, silná podobenství a podobně. „Poezie je tím nejtěžším psaním, ale když si ji zamilujete, tak v tom musíte pokračovat,“ líčí.

Ve svých dílech si vybírá za hlavní postavy ženy a vysvětluje čtenářům, jaký mají v Turecku nelehký život. „Chci, aby se o nich společnost dozvěděla více, aby tím pádem i lépe chápala.“

Za největší problém ženství v Turecku považuje včasné vdavky. „To je u nás velký problém.“ Na druhou stranu nepociťuje žádný rozdíl mezi literaturou mužskou a ženskou. „Když se mě na to zeptali, uvědomila jsem si, že my ženy asi píšeme víc z nitra.“