Dramatik a režisér Carlos Be se narodil v roce 1974 poblíž katalánské Barcelony. Zběhl ze studií medicíny a začal se naplno věnovat divadlu. Za své divadelní hry získal řadu prestižních cen a stal se významnou osobností současného španělského dramatu.

Jeho tvorba není neznámá ani v tuzemsku: například hru Origami (2010) sám režíroval pro pražské Divadlo Ungelt. „Origami jsem přečetl jedním dechem a byl jsem uchvácen. Je to vášnivá filozofická hra o lásce, manipulaci, schopnosti tvořit a Carlos Be je vášnivým divadelníkem,“ napsal Milan Hein z Divadla Unglet, který pak autora pozval, aby kus také sám režíroval.

Carlos Be působí jako autor a režisér také se svým souborem The Zombie Company v barcelonském divadle Sala Beckett, které sází na progresivní prvky v divadle. Zajímavostí je, že se ve hře Pilčíkova bedna nechal inspirovat i jedním dílem televizního seriálu Major Zeman – Bestie. Tato hra získala cenu Premio Serantes 2008.

Kultovní americký komiks o dobrodružstvích Phoebe Zeit-Geist, kterou unášejí a zachraňují nacisté, čínští fetišisté nebo lesbické atentátnice, upravil Carlos Be jako divadelní hru, kterou uvedla v roce 2014 pražská MeetFactory pod názvem Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist!

Počítejte s necelým rokem

Brněnskému publiku přečetl ukázku z tehdy ještě nepublikovaného textu Margaritě. „Počítejte s necelým rokem, řekl mi doktor. Nejdřív mi popřeje k narozeninám a pak řekne: Počítejte s necelým rokem,“ spílá jeho hrdinka, která onemocněla rakovinou.

„Můj dárek k narozeninám je rakovina orgánu tak bezvýznamného, že když mi zavolala Julia, moje prostřední dcera, nevěděla jsem, jak jí to vysvětlit, a napadla mě jen ta hloupá prosba, aby mi zazpívala Hodně štěstí, zdraví. Rozumíte mi: přišlo mi tak neskutečné rozpovídat se o žlučníku. Mojí dceři. Je pravda, že s dcerou mluvím málokdy, ale o žlučníku? Vždyť jsem ještě nikdy s nikým o žlučníku nemluvila. Ani o svém, ani o žlučníku někoho jiného. Kdo taky mluví o svém žlučníku? Kdo dneska mluvil o svém žlučníku? A o čem se mluví, když se mluví o žlučníku? Když mluvíme o počasí, víme, že to není tlachání úplně o ničem, že aspoň mluvíme o počasí. O čem se ale mluví, když se mluví o žlučníku? A ví vůbec někdo, že má žlučník?“ četl.

„Poprvé od chvíle, co mi našli rakovinu, mám strach. Dnešní noc prožiju ve strachu,“ zakončil čtení Carlos Be.

Ačkoliv autor přiznává, že píše především dramata, škatulkování odmítá. „V mých textech se občas objeví humor, nebo je lze označit jako melodramatické. Co se týče témat, věnuji se především znevýhodněným skupinám lidí, například trýzněným ženám, homosexuálům nebo tématu migrace,“ popsal ve vysílání Rádia Vltava.

Stranou jeho psaní nezůstalo ani všudypřítomné násilí. „Myslím, že je to motiv velice aktuální, podobně jako rovnoprávnost mezi muži a ženami. Je to něco, o čem je třeba mluvit a divadlo má tu možnost, že může i vychovávat skrze promlouvání k divákům,“ prozradil Carlos Be.  

V jednom rozhovoru v Česku v roce 2009 se vyjádřil i k tématu, že muži líčí ženy buď jako oběti, nebo svůdnice. "Myslím, že se tento plochý obraz pomalu mění v celé Evropě a přichází doba, kdy ženy a jejich problémy budou zobrazovány v celé své škále."

Carlos Be je v Katalánsku narozený španělský spisovatel a divadelní režisér. Za svou tvorbu obdržel ocenění Caja Espana, Casa de América, Born, Serantes. Jeho texty byly uvedeny i v Česku, Divadlo Ungelt v roce 2011 inscenovalo v jeho režii hru Origami, v roce 2009 scénické čtení tří monologů pod názvem Čekanky. Jako režisér The Zombie Company uvedl od roku 2003 vlastní hry Heloisa a krotitel motýlů, Čekanka, Torniquet, My favourite things, Exhumace a Akvária.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.