Christophe Van Gerrewey: Psaní není snazší, když čtete spoustu románů

- Beletrie - 20. 09. 22

Christophe Van Gerrewey je belgický spisovatel a architekt. Narodil se v roce 1982. Vystudoval architekturu na univerzitě v Gentu a literární vědu v Lovani. Od roku 2015 působí jako odborný asistent teorie architektury ve Švýcarském federálním technologickém institutu (EPFL) v Lausanne.

Publikuje odbornou literaturu i beletrii a v obou žánrech je velmi úspěšný. Jeho prvotinou je novela Abys věděla (Op de hoogte, 2012), za kterou obdržel třeba cenu Antverpského knižního veletrhu za nejlepší debut a Cenu Evropské unie za literaturu (2016). Následoval román Vlak má zpoždění (Trein met vertraging, 2013) a sbírka esejů O všem a pro každého (Over alles en voor iedereen, 2015).

Gerreweyův debut vyšel v tuzemsku v roce 2019 díky brněnskému nakladatelství Větrné mlýny. Dílo z vlámštiny přeložila Adéla Elbel. Kniha byla vydána za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Novela belgického spisovatele Van Gerreweye překvapivě není romantická ani dojemná. Trochu nervózně a trochu komicky skicuje obraz moderního partnerství v blahobytné západní Evropě.

“Seznámili se na dovolené u moře. Léta k sobě patřili, nebo si to aspoň mysleli. Pendlovali mezi Gentem, kde žil on, a Antverpami, kde bydlela ona. Pak to skončilo. Uplynul rok a oba jsou stále sami. On sedne a píše jí dlouhý dopis-nedopis. Chce pochopit, co se stalo, vše dovysvětlit, svěřit se a možná i zachránit, co se dá. Je to však jejich společný příběh, co vypráví? Dokáže vykročit z kruhu své pravdy? Dá se vůbec o milostném vztahu dvou lidí sdělit něco platného?” anotují novelu vydavatelé.

“V ideálním světě bych rozhovory nedával ... Je dokonce příjemné, když spisovatel zcela zmizí za svými texty – pro něho, ale určitě i pro čtenáře,” říká umělec. “Stává se to všem nám: jsme z něčeho obviňováni, za něco, zač jsme i částečně zodpovědní, ale přesto to není úplně tak naše chyba,” poznamenal v jednom rozhovoru. “Všechno je vždy mnohem komplikovanější, než se to zdá na první pohled, a pokud si něco myslíte, měli byste také zvážit pravý opak.”

Popsal také, jak vnímal vlastní studia literatury. “Tento výcvik byl krátkým přeháněním něčeho, co jsem dělal neustále: čtením románů. Dozvěděl jsem se, jak jsou texty sestavovány, nebo jaký je vztah čtenáře k literární historii. Snad kvůli tomu tréninku, a možná i četbě mnoha románů, cítím více než ostatní, že je obtížné aplikovat určité techniky v literatuře, protože jsou zastaralé, nebo již byly častokrát použity. Už se nemůžete opřít o klasické nebo typické vzory: těžko zapadají do složitosti společnosti a samotného života. Takže si nemyslím, že takové vzdělání usnadňuje psaní, stejně jako psaní není snazší, když čtete spoustu románů.”