Básník a spisovatel Hradecký se narodil v roce 1973 v Mostě. Absolvoval gymnázium v Litvínově. V letech 1994–2007 pracoval jako archivář Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech. Píše poezii (Muž v průlomu, 2004; V cirkuse Calvaria, 2009; 64, 2013; Přibližování dřeva, 2019; XXX | Jezero, 2020) a prózu (Trosky jednoho deníku, 2016; Tři kapitoly, 2020).

V roce 2021 vydal román ve verších Silážní jámy, loni svěží epickou skladbu Na cvičišti. Bojiště, v níž mistrovsky mísí letmo-patetickou pompéznost a ironickou zkratku s poetikou lapidárního postřehu. „Leden se šklebil jak Lenin, právě jsme směřovali do podzemí, odkud je nejlepší výhled do kraje,  když se přišlo na to, že život je nesmysl, a basta, museli jsme si o tom vážně promluvit, museli jsme se s tím naučit žít a pracovat, psaní ovšem v nesmyslnosti překonává všechno, psaní zkrátka a dobře korunuje vola, už neandrtálcům to bylo jasné, neandrtálci zkrátka spálili všechny knihy v dělohách svých jeskynních obrazáren, v popelu tam potom sto tisíc let rejdili medvědi a takzvaní moderní lidé, ostatně vůbec netušíme, jak to bylo, a to je dobře,“ píše básník ve svém novém opusu.

V rozhovoru pro Český rozhlas Brno Daniel Hradecký, který vystupoval na MAČ 2023, představil svůj rukopis Náměstí práce. Napsal ji na papíře – a až pak ji přepsal do počítače. Vyjde u opavského nakladatelství Perplex, kde šéfredaktor Dan Jedlička knihu připravil. „Já osobně ho mám za nejlepšího redaktora poezie v republice,“ říká o něm Hradecký: „Ono je to taky tím, že jich tolik neznám. Bude to naše třetí spolupráce a pokaždé se z textu dost pochybného vyrobil ten pravý text, ambiciózní a úspěšný.“

Hradecký, který se přestěhoval do Brna, si od města drží odstup. “Nikdy nepřivyknu „jihomoravské placatosti“ a Brno mě neinspiruje a nudí. Čtyřicet let jsem žil v severních Čechách, jednak v Krušných horách, jednak v Českém Středohoří, ty kopce – to je můj domov. Zjistil jsem, že mám ruskou chandru po svém rodném kraji. Placatosti nepřivyknu v žádném případě,“ prohlásil básník.

„Já bych nedal větný rozbor,“ tvrdí. „Jasně, že na gymnáziu nás to učili, ale tomu jsem naprosto nevěnoval pozornost. Hlavní chyba českého školství je, že ve třídě jsou holky i kluci. Takže já jsem ve škole většinou, a na gymplu zejména, sledoval holky. Absolutně jsem nevěnoval pozornost vyučování. Takže česky neumím, a právě proto je ta moje čeština jiná, zvláštní a dobrá. Nebo hodnotitelům připadá dobrá,“ vysvětlil v rozhoru pro ČR Brno.

„Někdy mi trvá dlouho, než na to kápnu, a pak mám obrovskou radost, že jsem na to kápnul. Ale bližší je mi to pojetí, že se z větší části jedná o diktát, že si to nevymýšlím. Ozve se hlas, který není slyšet, to je jedno, a já říkám: Aha, archanděl Gabriel je tady, výborně, vezmu si tužku a podle diktátu píšu.“

V rozhovoru pro Novinky.cz se přiznal ke svým literárním hendikepům. „Tak především si neumím moc dobře vymýšlet. Ne že bych si toho v životě nenavymýšlel až hrůza, ale stavět na fabulaci formulaci problému – sorry za tu trojku latinismů –, to jednoduše nesvedu. Musím věc, o niž jde, nějak vidět, konkrétně prožívat. Že prožívám mnoho různých věcí? Ano, ale ty se všechny skrývají i vyjevují v jednom prostoru, obzoru. V mém obzoru. Jsem střed tohoto obzoru, jsem střed světa a nestydím se za to.“

„Nepíšu ostatně pro zábavu, byť i to lze dělat, a dobře, ale proto, že mě cosi nutí pátrat, jak se věci mají. Mají se věci dobře, jsou v pořádku, není jim zima, nehladoví, nepláčou? Je to určitě do značné míry velikášství, pýcha čínská, ale snad i starost a péče. A já to přece nechtěl, nevybral jsem si způsob prožívání, nikdo si nevybírá…“ vylíčil. 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.