Španělský autor David Llorente se narodil ve Španělsku, ale sedmnáct let žil v Praze, kde učil na bilingvním gymnáziu. Překládá, píše knihy a divadelní hry. Jeho prvotinou byla novela Kira (1998). Dále publikoval například knihu Ofrezco morir en Praga (2008). Román Te quiero porque me das de comer (2014) vyšel v českém překladu s názvem Miluju tě, protože mě živíš (2017).  

Narodil se v roce 1973, dětství a mládí prožil v srdci Madridu, po studiích odešel do Prah. Debutoval jako pětadvacetiletý novelou Kira. Za knihu Madrid: frontera [Madrid: hranice] (2016) získal cenu Valencia negra za nejlepší román roku. „Nenapíšu jedinou větu, kterou bych si nebyl ochoten vytetovat na kůži,“ vzkazuje. 

Po vypuknutí války na Ukrajině na svém blogu napsal: “Chci říct, že nejsme politici, nejsme diplomaté, nejsme vojáci, ale jsme spisovatelé a musíme dělat i tu černou práci, tedy psát kroniku zločinu, bolesti, zneužívání moci, korupce, nespravedlnosti, zla, ničit tu hydru, která se násobí tisíci, každou hlavou, kterou jsme jí usekli.” 

Na Měsíci autorského čtení v roce 2016 přečetl úvodní kapitolu ze své nejnovější knihy Madrid: frontera (2016 ve Španělsku).   

V jednom dřívějším rozhovoru Llorente pronesl: „Nenapíšu jedinou větu, kterou bych si nebyl ochoten vytetovat na kůži.“ V diskuzi pak výrok dovysvětlil: „Jde o to být ztotožněný s tím, co vyprávím. To, co píšu, si opravdu myslím.“  

Otevřít oči a dívat se 

Jedním z dílčích témat krize je jídlo. „Jednou jsem se vrátil domů a viděl jsem, jak si sousedé bez práce rozdělovali odpadky na dvě hromádky, co je ještě k snědku, co už ne. To mě silně inspirovalo,“ uvedl ke knize Madrid: frontera.   

Jeden divák ho označil za citlivého pozorovatele a výborného vypravěče. „Co se týká krize, všechno je to o tom, nakolik člověk chce otevřít oči a vidět to nebo nevidět to,“ prohlásil Llorente v souvislosti s tíživou situací v jeho rodné zemi.    

Co znamená název knihy Ofrezco morir en Praga a jak souvisí s Prahou? „Když jsem se přistěhoval do Prahy, upadl jsem do hluboké klinické deprese. Byl jsem víc věc než člověk. Psaní mi pomohlo ten stav překonat. Kniha vůbec nevypráví o Praze, ale je pouze o mé osobě a o sžívání s vlastním trápením, děj by se mohl odehrávat v kterémkoliv městě.“   

Diváky zajímal i jeho studentský divadelní spolek. Každý rok nastuduje úplně novou hru. Každá z nich se vyvíjí a zlepšuje s dalším představením, ale s prázdninami se odloží a je čas připravit novou...   

„Divadlo je naprosto nádherné. Pracuji se studenty ve věku dvanáct až devatenáct let a děláme divadlo vážně, zabýváme se vážnými rolemi, věnujeme se pohybu na jevišti, výslovnosti, modulaci hlasu... nejde o hloupoučká představení, ve kterých by jeden hrál strom, jiný mráček atd., jen aby nám maminky zatleskaly,“ upozornil. „V divadle je to jasná diktaturu, já vybírám dílo a studenti musejí poslouchat,“ vylíčil.   

Hry píše a dělá jejich různé verze, přepsal třeba Červenou karkulku, Čekání na Godota, Dona Juana nebo Proměnu. Přepracoval také Labutí jezero a hru situoval do Černobylu k radioaktivnímu jezeru.   

Autor překvapivě minimálně využíval tlumočení z češtiny do španělštiny. „Čeština je úžasný jazyk, ale taky úžasně těžký. Myslím si, že je téměř povinností člověka naučit se jazyk země, ve které žije,“ prohlásil.   

„U české literatury záleží na autorovi a na textu. Můžu bez problému číst knihy od Jaroslava Rudiše, ale ne Hrabala. Překládám technické texty z češtiny do španělštiny, prostřednictvím toho se taky učím rozumět česky psanému textu,“ vysvětlil divákům v sále. 

„Je jedno skvělé dílo, které bohužel nebylo přeloženo do španělštiny, a to je Spalovač mrtvol. Strašně by se mi líbilo přeložit ho,“ svěřil se. „Pokaždé, když se mě ptali na českou společnost, odpovídal jsem něco jiného. Ale postupně zjišťuju, že jsme vlastně stejní,“ dodal na téma země. 

Odmala věděl, že je jiný než ostatní: „Jsou děti, které se později stanou spisovateli, ať chtějí, nebo ne. Ty, které otevřou oči a pozorují svět.“  

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.