Edina Szvoren se narodila v roce 1974 v Budapešti. Někdejší studentka střední hudební školy Bély Bartóka vyučovala hudební teorii. Je držitelkou sbormistrovského titulu na Hudební akademii Franze Liszta. Své povídky publikuje pravidelně od roku 2005 a za své prózy získala Cenu Sándora Bródyho, Cenu Artisjus a Cenu Józsefa Attily i Cenu Libris v roce 2019. Její sbírka povídek Nemá, a dobře, že nemá získala v roce 2015 Evropskou cenu za literaturu. 

Její suchý humor a trefné formulace v nezapomenutelných větách odhalují a skrývají záhady mezilidských vztahů. Hledá i odpovědi na otázky: Jaké nebezpečí číhá na chlapečka, když si skládá puzzle? Patří vibrátor do kredence za římský pekáč? Kdo nám teď bude kopírovat klíče? Co dělá citron na pingpongovém stole? Kdo a kdy konečně zabije toho kapra? Skvrny uschnou, ale dá se zapomenout na flekatá kolena? 

“Z toho, co vím jistě, nikdy nebude přirovnání ani povídka. Takže si nemyslím, že čtenáři dokážou uhodnout výchozí myšlenky povídek, často je to pro mě dokonce nepochopitelné, že mě něco před psaním zaujme. Existují však situační nápady, je prakticky jedno, zda je výchozí myšlenkou věta zachycená v tramvaji nebo útržek vzpomínky z dětství. Když mám slabší představivost, používám více vlastního materiálu. V dobách takové bídy píšu víc o sobě, protože prostě cítím tu strukturu,” popsala v jednom rozhovoru. “Představivost je však špatná, protože čím víc text vážu na sebe, tím víc ho blokuji a zase tím víc materiálu musím přepracovat.” 

Szvoren vysvětlila, proč tak často píše o rodině, ale v často velmi bizarní situaci. “Je to přirozené, protože ta malá organizace je základem všeho. Náš vztah s našimi šéfy je založen na vztahu rodič-dítě, naše skupinové reakce na politické krize jsou všechny rodinné.” 

“Pracoviště je poměrně blízkou komunitou, v mnoha případech možná stísněnou. Je to taková malá metafora života. Něco, co už není rodina, ale stále je to malá skupina s přirozeným soužitím blízkosti i odcizení...” 

„Zjistila jsem zároveň, že mám ve svých textech tolik témat identity, ale mám málo povídek, kde je zdůrazňován gender. V takových případech se snažím využít bezděčné intuice, že když neřeknu, že je někdo muž nebo žena, bude čtenář věnovat pozornost něčemu jinému. V každodenním vnímání máme tendenci vše spojovat s pohlavím. Dynamika mezi lidmi roste ze vztahu muž-žena,” přemítá autorka. 

“Povídka je velmi flexibilním žánrem. K básni se váže mnoha vlákny, ale na rozdíl od lyriky zde mají věci tvar, nikoli formu, a zpracováním času se váže k románu. Číst povídku je samozřejmě těžké, taky jsem se to musela naučit, zvlášť když jsem začala číst krátké prózy hodně pozdě. Do světa románů se dostaneme jednou, když začne, do povídky pětkrát, sedmkrát, třináctkrát za jednu sbírku. Romanopisci jsou tu s námi dlouho, je snazší si je uložit do paměti. V povídce jsou však hranice — neboli nekonečno — díla v předvídatelné blízkosti, takže katarze může být přímá. Je to jako když posloucháte hudbu – musíte se velmi soustředit.” 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.