Spisovatel Emil Hakl v románu Umina verze popsal příběh muže středního věku, který se zamiluje do umělé ženy – robotky.

Děj autor vypráví pohledem svých hrdinů, tedy robotky a podivína. Ve zkratce je to příběh o tom, kterak se umělá inteligence odpoutá od svého stvořitele a začne si žít svůj vlastní život. Zase často jako ve skutečném životě…

Spisovatelka Eva Kantůrková o knize Umina verze napsala: „Příběh působí zvláštním lidským kouzlem citové závislosti muže na bezcitné umělé ženě. Takže spíš robotka Uma než Haklův hrdina se stane postavou české literatury. A to přitom normálně fandím mužům.“

Může se spisovatel v Česku uživit psaním literatury?
Určitě může. Bude jich tak sedm až jedenáct, kdo to dokázali.

Potřebuje autor k psaní vědomí, že se jeho dílo dostane mezi lidi, že se bude číst?
Potřebuje to vědomí jako součást procesu, jako naději. Jestli to potom opravdu bude někdo číst, je jiná věc.

Je psaní komunikace?
Jistě. Otázka je, s kým. 

Píše autor pro čtenáře, nebo víc pro sebe?
Pro sebe. Zároveň ale potřebuje zpětnou vazbu, rezonanci, odezvu, zkrátka kritiku. Kritika je moc a moc důležitá.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.