Emil Hakl: Co jsem měl udělat, to už jsem udělal, nebo spíš neudělal..

Emil Hakl je Jan Beneš, básník a prozaik, v roce 2013 získal za knihu Skutečná událost ocenění Magnesia Litera.

Vystudoval na konzervatoři Jaroslava Ježka obor tvorba textu a později ještě dva ročníky dramatického oboru. Pracoval jako aranžér, knihovník, strojník, zvukař, reklamní textař, literární redaktor, novinář a časopisecký editor.

V 80. letech se věnoval psaní veršů a dramatizaci knižních předloh. V roce 1988 založil volné literární sdružení Moderní analfabet, se kterým spolupracovala řada autorů.

Prózu začal psát v roce 1998. Jeho novela O rodičích a dětech byla oceněna cenou Magnesia Litera v roce 2003 a Vladimír Michálek podle ní natočil film v roce 2008.

Hakl zahájil své spisovatelské sloupky na iLiteratuře.cz milou úvahou: „Jedněm ani druhým nelze upřít zaujatost, o kterou možná opravdu jde, poněvadž bez zaujetí nemá nic smysl.“ Vytrženo z kontextu to sedí na moře věcí…

V roce 2010 získal Cenu Josefa Škvoreckého za Pravidla směšného chování. „Prohlížím nákupní vozík. Možná nepotřebuju tři chleby, čtyři bagety, dvě kila brambor, deset mýdel, maxi balení extra panenského oleje, nespočet láhví, pytlíků, kelímků. Vracím se k regálům, chci je vrátit. Nejde to. Rotují ve mně psychické mlýny, které chtějí pohltit vše, nač padne oko,“ Haklův mikrosvět, drobnosti, jimiž se lidé vystrojují.

„Už jsem starej chlap, je mi čtyřiašedesát,“ řekl loni pro Respekt. „Tělo stárne, nicméně je mi líp než kdy předtím. Co jsem měl udělat, to už jsem udělal, nebo spíš neudělal, nejsou na mě kladeny žádné nároky. Nemusím nikam do práce, můžu si dělat, co chci, a nikam se necpu. Můžu si požádat o důchod, což taky udělám. Je to paráda, svobodinka uprostřed všech těch průserů, co žijeme, a tak se to snažím všechno nějak popsat,“ říká.

Jeho nová kniha bude zase román. „Všechny ty long covidy a post covidy, to bylo období, které dost zacloumalo zdejší společenskou mentální strukturou,“ prozradil. „Tohle všechno se vepsalo do zdejší společenské DNA a jen tak to nepomine...“