Irena Dousková se narodila v roce 1964 v Příbrami. Pochází z divadelní rodiny. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracovala jako dramaturgyně a publicistka, v současnosti je na volné noze.

Začínala s poezií, věnuje se příležitostně scenáristice, proslavila se jako prozaička, autorka románů, novel a povídek. Debutovala sbírkou básní Pražský zázrak (1992), následovalo čtrnáct dalších titulů, naposledy Darda (2011), Medvědí tanec (2014), Napůl ve vzduchu (2016), Rakvičky (2018) a Konec dobrý (2021). Ve svých textech střídavě ladí světlou a temnou strunu: na jedné straně humoristicky odlehčené, často autobiograficky přiživované zprávy o stavu českého člověka zejména posledního půlstoletí, na straně druhé pak obecněji, nadosobně pojaté příběhy na věčná témata, protkaná často starozákonní motivikou.

„Mnozí by zřejmě bývali dali přednost jistotě před svobodou a následující vývoj je nikdy úplně nepřesvědčil,“ uvedla v hostovské rubrice Tři otázky pro… v roce 2022 na téma své knihy Konec dobrý.

Ve zmíněné knize je i povídka Projekt, která zachycuje úsilí několika pražských intelektuálek šířit kulturní osvětu v menších městech.

„Část lidí nikdy nebyla nadšená příchodem listopadu 89 a změnami, které po něm nastaly. Jejich životy se staly složitějšími, byli nuceni převzít za ně větší díl odpovědnosti, na což nebyli zvyklí. Někdy ani to navíc nepomohlo, začali si připadat odstavení na vedlejší kolej. V posledních deseti patnácti letech se k tomu ještě přidalo to, čemu říkáme kulturní války. Témata, která do velké míry ovládla veřejný prostor, velká část společnosti vnímá jako velmi vzdálená, mnohdy absurdní a přinejlepším nepodstatná,“ uvedla v rozhovoru s Petrem Nagyem. „Zatímco věci, které se lidí skutečně a někdy velmi bolestně týkají, nikdo moc neřeší.“

„A vzhledem k tomu, co se právě děje — válka, ekonomická krize, do níž se řítíme —, se obávám, že se to bude spíš zhoršovat. Pokud jde o literaturu, jsem lehce skeptická. Její možnosti jsou omezené. Zvlášť když ji nikdo nečte, že?“ poznamenala.

„Spisovatele už dnes málokdo mimo jejich vlastní, do sebe zahleděnou bublinu vnímá jako svědomí národa nebo něco na ten způsob. Což zase nemusí být úplně na škodu, nejsem zastáncem názoru, že literatura má někoho vychovávat. Rozhodně ne prvoplánově, od toho tu není,“ popsala.

Velký úspěch sklidila divadelní adaptace její prózy Hrdý Budžes, na jejíž dramatizaci se podílela. „Divadelních her jsem napsala dokonce víc, většinou to ale byly všelijaké začátečnické pokusy, které nestojí za zmínku. Žádnou novou jsem léta nenapsala, už mě to ani neláká, takže se na tom nejspíš nic nezmění. Jiná věc jsou dramatizace. Dovedu si představit, že bych pro divadlo upravila ještě některou ze svých knížek.“

„Nemá smysl dělat to do šuplíku. Vždycky je lepší vědět, pro koho to bude, a spolupracovat s konkrétním divadlem. Alespoň mně se taková spolupráce osvědčila. Hrdý Budžes měl nedávno neuvěřitelnou 900. reprízu, což je celkem rarita. Tak uvidíme, jestli ještě někdy něco přijde. Když ne, myslím, že už si vystačím s prózou a sem tam s nějakou tou básní.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.