Básník a prozaik, filozof a esejista Eugen Brikcius byl ve druhé polovině 60. let minulého století průkopník umění akce a happeningu, po revoluci organizátor netradičních kulturních akcí. Vydal na dvě desítky knih, je laureát Ceny Jaroslava Seiferta. A v srpnu 2022 oslavil osmdesátiy.  

Anglicky, německy i česky píšící Eugen Brikcius vydal například memoárové prózy Můj nejlepší z možných životů (2012) a „sebraného spisu“ A tělo se stalo slovem (2013). A tělesné či smyslné plní jeho poetické konání ducha i rozumem, hlavně však hraje i přehrává a rýsuje odbočky do absurdního humoru. 

VZPURNÝ LÍH  A já zvyku přivykl jsem  napájet se špiritusem  přivykl jsem zvyku rád  vypité zas vdechovat  Svůj dluh vůči bytí  splácím notným blitím  Dluh mi vrací úděl zpátky:  tak se sytím svými zvratky

Začínal performancemi v 60. a 70. letech minulého století. Patřila k nim třeba rekonstrukce happeningem Zenónovy aporie Achilleus a želva na Hradčanech před Letohrádkem královny Anny, u dalších už mu pak asistovala Státní bezpečnost. Literárně debutoval v roce 1979 básnickou sbírkou Nuda in cactum (Holou na kaktus) a souborem Circum venit baculum (Chodí pešek okolo). 

Své knihy pojmenoval třeba Útěcha z mystifikace (1995), Spanilá jízda a jiné krásné prózy (2003), nebo Z milosti těla (2008). „A tělo se stalo slovem,“ začal v roce 2013 na svém autorském čtení v Brně. „Po nešťastně časovaném vstupu do nového století a tisíciletí... přišla pojmově nešťastná nultá léta,“ rozehrál svou poetickou úvahu. 

Brikcius vydal také knihu A tělo se stalo slovem (Větrné mlýny, 2012). Jenže čtení v Brně mělo jiný program: „Když chceš, tak se starej o mou duši," říká v něm autorovými ústy nevěstka Magdalena. „Já se budu starat o tvoje tělo.“ Tak popsal sen o nepřístojném uspokojování. A četl a vyprávěl v kuse přes hodinu a sedm minut. 

„Chvílemi se to opticky mění tak, že nezůstal kámen na kameni. Vždy jsem se snažil proniknout za kulisy svého rodného města,“ popisuje v diskuzi měnící se Prahu. „Rodné město se postupně stává macešským,“ zmiňuje svou nucenou emigraci. „Když jsem se vrátil, mé pokusy proniknout za kulisy už nejsou doprovázené onou vehemencí,“ líčí Brikcius. 

„Ač je někdy škoda pusy, při rozloučení nad ni není,“ zaveršoval na závěr Brikcius.  

Devět múz

“Výtvarným umělcem jsem navzdory svému spisovatelství být nepřestal, byť podle řecké mytologie výtvarné umění žádnou Múzu z těch devíti nemá, ergo není uměním, nýbrž v nejlepším případě řemeslem,” poznamenal v rozhovoru pro Lidové Noviny. 

“Průběžně už několik let píšu pro kulturní magazín UNI každý měsíc Postily. To jsou vlastně časovou délkou čtení minutové romány. Jako u Petera Altenberga, ale jazyk je jiný. A ten je takový, že každý řádek je v jádru verš a jako s takovým by s ním měl čtenář zacházet,” uvedl. 

“Čas od času maluji. Vlastně kreslím, a pak nakreslené koloruji. Takže vznikají drobná dílka, která spadají do rámce konturálního realismu, jak to nazývám. Ale to není žádná světová premiéra. Ostatně, už jsme konstatovali, že výtvarné umění žádným uměním není, tak není nutné se u něho déle zdržovat.” 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.