Začněme mottem. „Měli bychom v pokoře, tichosti a důvěře jednat, jak můžeme nejlépe,“ říká František Schildberger, „sloužit bližním, konat svou práci, modlit se a obětovat za jejich spásu a svědčit pro Ježíše slovem i příkladem. Nebát se být blázny pro Krista.“

Na MAČi v roce 2009, kde vystupoval s rakouským spisovatelem Arminem Elhardtem, však nabídl čtení z rukopisu, který označil za hanobení svého příbuzenstva. „Příběhy o neslavných příbuzných. Nebyl to jediný estébák v mém příbuzenstvu,“ začal. „Odpuštěné hříchy budou u posledního soudu zjeveny jen tak, aby dokázaly Boží slávu,“ četl dále.

Uchopil ten příběh svojsky, řemeslně poctivě. „V 50. letech učil komunismus, najednou se změnil, jinak se oblékal, identifikoval se s mocí. Později si začal ulevovat, začal si pomáhat přestat věřit,“ zachytil proměnu člověka.

Rukopis postihl i onu slovutnou bolševickou demagogii. „Počet starých panen má vliv na výnos jeteloviny,“ tvrdil v textu jeho příbuzný. „Každá stará panna, jak známo, chová kočky a každej domácí kocour vyběhne ven za dobrodružstvím, na výletě uloví pár hrabošů a hraboši zase rozhrabávají remízky, tam jsou čmeláci a jedině čmelák je schopný opylovat jetel, takže čím víc je čmeláků, tím víc opylují jetele.“

Legrace ale pokaždé končí, je to i trpký humor. „Žena si našla jiného a děti se mu odcizily. Našel si starou lásku, když se vrátil domů… Starej žlutej, do smrti mu už nikdo jinak neřekl,“ ukončil svůj příběh František Schildberger.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.