Gabi Gleichmann se narodil v Budapešti v roce 1954, vyrůstal ve Švédsku a nyní žije v norském Oslu. Po studiu filozofie a literatury se vydal na dráhu žurnalisty. Je literárním kritikem, spisovatelem i vydavatelem, byl předsedou švédského PEN klubu. Jeho zájem o filozofii a judaismus ho podnítil k sepsání fiktivní historie sefardských židů, kteří z Portugalska uprchli do Holandska a jejichž nejvýznačnějším zástupcem byl později exkomunikovaný filozof Benedikt Spinoza, doma zvaný Bento.  

Vypravěčem v knize s názvem Elixír nesmrtelnosti je Ari Spinoza, bezdětný potomek slavného filozofa, jenž na smrtelné posteli líčí příběh tajného rukopisu s návodem na nesmrtelnost, který si jeho rodina předávala z otce na syna už od jedenáctého století.  

Gleichmann byl také hostem festivalu Měsíc autorského čtení 2023. „Význam slova je po mém soudu nedozírný. Dokonce i v západním světě, jenž se dnes v mnohém oddává zjednodušování, povrchnostem a banalitám. Rozhodně však nevěřím ve spisovatele v roli vůdců, státníků, prezidentů a politiků. Jejich úkolem je svět zkoumat a kriticky nahlížet na mocenské poměry, nikoli být nositelem moci,“ řekl v rozhovoru s překladatelkou Miluší Juřičkovou na Novinkách.cz. 

Když se přestěhoval do Norska, změnil svůj životní styl. „Rozhodl jsem se opustit veřejný život, dát vale nekonečnému hektickému cestování ze země do země a z kontinentu na kontinent. Vrátil jsem se k tomu, co jsem celý život miloval. Ponořit se do soustředěného čtení a psaní. Namáhavě jsem se postupně musel uvolnit z řady smluv a kontraktů. Rozvedl jsem se a začal jsem tichý, nenápadný život,“ líčil. 

Jeho druhý román také nese celoevropskou stopu. Jmenuje se Aurelia a jeho děj začíná v Bratislavě. „Je to příběh mé babičky, kterou jsem navštívil v USA, když byla prakticky na smrtelné posteli. Nepoznala, kdo jsem, myslela si, že ji navštívil její syn, můj otec, kterého se musela hned po porodu vzdát.“

V rozhovoru také popsal svůj tvůrčí přístup k literatuře. „Když začínám psát, mám o struktuře jen vágní představu, kolem mé hlavy krouží lidé dávno mrtví a šeptají mi, že je mou povinností podat zprávu o jejich osudu, o jejich názorech, o jejich prožitcích a zkušenostech, o jejich vítězstvích a prohrách. Tak jako Židé donedávna četli talmud, aby v něm hledali Boha, čteme dnes příběhy, abychom hledali sebe, svou cestu, své kořeny i poslání. Mým posláním je vyprávět, propojovat lidské osudy, rozvíjet fantazii a fikci. Jsem lhář, chcete-li, stejně jako byli mnozí přede mnou. Vyprávím příběhy, protože to dělá člověka člověkem.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.