Irena Brežná se narodila v roce 1950 v Bratislavě, dětství prožila v Trenčíně a v roce 1968 emigrovala do Švýcarska, kde žije v Basileji. Je ženou mnoha řemesel: novinářkou, spisovatelkou, slavistkou, psycholožkou, tlumočnicí, bojovnicí za lidská práva.

Její kniha Wie ich auf die Welt kam (2018, Jak jsem přišla na svět) přináší eseje o emigraci z Československa i nových začátcích ve Švýcarsku, reportáže z východní Evropy i ze současného Slovenska. V češtině autorce zatím vyšel román Nejlepší ze všech světů (2010, přel. Jana Zoubková) a kniha reportáží Vlčice ze Sernovodsku: Zápisky z čečenské války (2012, přel. Jan Mattuš). Román Nevděčná cizinka (Die undankbare Fremde, 2012), vyznamenaný Švýcarskou literární cenou, připravilo k vydání nakladatelství G plus G v překladu Zuzany Henešové.

„Je tu někdo, kdo nerozumí slovensky? Mám mluvit německy?“ zeptala se publika na Měsíci autorského čtení v roce 2013. „Je to senzační, že můžu být v Brně zrovna s knihou s příběhem emigrace. Ta je součástí našich společných československých dějin,“ zdůraznila.

Zná prostředí běženců a uprchlíků, kterým tlumočila. V románu Nevděčná cizinka (2012) se vyrovnává se svojí imigrantskou minulostí, s prací na cizinecké policii. Švýcarsko v něm vnímá jako svůj nový domov, ale vymezuje se vůči tomu, že imigranti nesmí udělat chybu, mají vděčně mlčet a nekritizovat. „V tom se ke mně muž otočil: ‚Na co pak věříš, dívenko?‘ ‚Na lepší svět.‘ ‚Pak tu seš správně. Srdečně tě vítám!‘“

Má na emigraci, kterou si prožila na vlastní kůži, osobitý pohled. „Moje hrdinka si uvědomuje, že se nemusí přizpůsobovat diktátům integrace. Že může být taková, jaká je, a přesto se může považovat za dobrého občana. Je cizí jako já. Tato zvláštnost je něco velmi důležitého,“ popsala v jednom rozhovoru.

Česky vyšly její knihy Nejlepší ze všech možných světů (2010), Vlčice ze Sernovodsku: Zápisky z čečenské války (2012). „To jsem velmi vděčná, že mi ji v Česku vydali,“ uvedla autorka s tím, že doslov psala Petra Procházková, se kterou se v Čečně setkala. 

„Keď jedného horúceho dňa prídem zo školy domov, stojí mama pred zrkadlom, maľuje si na červeno ústa, má červené vlnité vlasy, opálenú tvár a kvetované šaty. Ešte nikdy nebola taká pekná a taká cudzia. Odvtedy sa so mnou niečo stalo. Verím na zázraky. Mama sa z tmavej cely vrátila tisíckrát krajšia a veselšia. Tmavá diera, v ktorej zmizla, ju ponorila do svetla. Je tma a svetlo, dobro a zlo, sú póly, ktoré sa obracajú v svoj protiklad. Odkedy je mama späť z väzenia, čakávam pri temných príbehoch na svetlé rozuzlenie, horím nedočkavosťou pri valiacom sa nešťastí, ktoré len predchádza veľkému šťastiu a vonia mamou a letom. Vítam všetko strašné, viem, že je tu na to, aby krásu ešte viac skrášlilo…“ napsala v románu o socialistickém dětství Na slepačích krídlach (2007).

V rozhovoru pro iLiteraturu zmínila, co bylo hlavní motivací její rodiny k emigraci v roce 1968. „Matka chtěla emigrovat od té doby, co komunisti převzali moc. Chtěla podnikat, dostat se ven. Koncem padesátých let připravovala útěk. Chtěli přes Polsko a Baltské moře do Švédska. Pak ale matku zadrželi a poslali na rok do vězení. V roce 1961 byla propuštěna, jako většina politických vězňů v Československu – i když ona byla politickou vězeňkyní jen napůl, byla totiž odsouzena za pašeráctví. Bylo v tom ale i podezření na špionáž. Otce poslali v roce 1950 jako třídního nepřítele do výroby, nejprve do kamenolomu, potom jako pomocného dělníka na stavbu na východním Slovensku a později pracoval jako drobný úředník u ČSD. S odsouzením jeho ženy měl být i on potrestán.“

Když během sametové revoluce navštívila Československo a revoluční štáby Občanského fóra, všimla si, jak jsou ženy upozaďovány. „Napsala jsem o tom jeden text, který vyšel v německém feministickém časopise Emma a pak i ve slovenštině. Mé přítelkyně mi pak říkaly, že až díky tomuto mému textu si uvědomily, jak je muži vytlačovali z čela revoluce. Vždycky jsem si myslela, že tady ve Švýcarsku je utlačování žen příšerné – ženy přece dlouho neměly ani volební právo, v šedesátých a sedmdesátých letech nebyly vidět prakticky nikde na veřejnosti, nezastávaly žádné důležité politické funkce, byly němé. To bylo ponižující. V Československu ženy měly sice dvojí zátěž, ale mnohem více sebevědomí, měly zaměstnání a finanční nezávislost. To nejde srovnávat se situací, kdy ženy ve Švýcarsku ani nemukly. Každé odpoledne utíkaly domů, protože v šest hodin se jim z práce vrátí muž. Při návratu do Československa jsem pochopila, že postavení žen ani tam není dobré. Řekla jsem si proto, že kdybych se vrátila, tak jen proto, abych založila kvalitní feministický časopis. Časopisy pro ženy tam totiž byly katastrofa – Žena nebo Slovenka a další, tak maloměšťácké a hloupé. Vracet jsem se ale nemusela, protože takový časopis opravdu začal vycházet – jmenoval se Aspekt. Vynikající feministický časopis, založený intelektuálkami, co například odešly z literárního časopisu Slovenské pohľady. Z Aspektu se stalo dokonce nakladatelství, které už léta vydává mé knihy, s výjimkou sbírky esejů o čečenských ženách Vlčice zo Sernovodska, které vydal Absynt. Nevrátila jsem se tedy já, ale mé texty ano. To stačí. Na Slovensku jsem určitě třikrát nebo čtyřikrát za rok, pokaždé tam vystupuji.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.