Spisovatelka a básnířka Irena Dousková vydala slavné perestrojkové road-movie u brněnského nakladatelství Druhé město pod názvem Rakvičky, v níž se dvacetiletá hrdinka jménem Róza pokouší najít Ostraváka a přiznat, že ho miluje… Novela o krátké prázdninové cestě není jen příběhem čtveřice protagonistů, ale zrcadlem doby, zdánlivě ještě stejně nehybné jako hladina českých rybníků. Spisovatelka je ovšem známá jako autorka románové trilogie Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák a Darda, jejichž tragikomický příběh se odehrává na pozadí normalizace a sovětské okupace. Značný ohlas vzbudila divadelní dramatizace románu Hrdý Budžes, v níž hlavní hrdinku ztvárnila herečka Bára Hrzánová.

Autorka se narodila se v roce 1964 v Příbrami, v Praze vystudovala práva, ale v oboru nepracovala. Začala psát poezii – Pražský zázrak (1992), první prózou byl titul Goldstein píše dceři – novela v dopisech otce a dcery (1997). Vydala další knihy poezie, povídek, novel a románů. Těží z české poválečné zkušenosti, z normalizace, přičemž střídá komedii a tragédii, autobiografii a nadosobní metafory či apokryfy. Dále vydala třeba Medvědí tanec (2014) a Napůl ve vzduchu (2016).

„Kousek Slovinska mám pár kroků od domu a chodím kolem něj prakticky denně. Krásný a jak se mi odjakživa zdálo tajůplný kostel Nejsvětějšího srdce Páně od Josifa Plečnika. Nedávno mě v tramvaji naštvala jedna přitroublá slečna, která někomu říkala, že je ten kostel ošklivý. Samozřejmě netušila, ani jak se jmenuje, natož kdo ho postavil. A nejspíš ani proč…“ napsala autorka pro MAČ v roce 2012.

Přestože už dnes spisovatelé nepíší svá díla na „politickou, nebo společenskou“ objednávku, bývají angažovaní. „Když člověk slyší odpovídat studenty na anketní otázky týkající se roku 89 (ale třeba i 38, 48 nebo 68), tak neví, jestli se má smát nebo plakat. Nemám příliš ráda úkolování spisovatelů, to už tu bylo mnohokrát a většinou to příliš dobře nedopadlo. Je na každém, aby si zvolil, o čem a proč bude psát. Přesto se o to mnozí, včetně mě, pokoušejí a je to dobře. Já jsem docela skeptická, obávám se, že literatura má dnes výrazně menší vliv než v minulých letech,“ řekla v roce 2015 Deníku.

„S holocaustem se poslední dobou srovnává kdeco. Často dost nevhodně až nevkusně, a především velmi zjednodušeně. Což se týká i současné situace kolem uprchlické krize ve všech jejích aspektech. Co se ale asi srovnat dá, je ten neuvěřitelný nárůst xenofobních nálad, nenávisti, hysterie a tendencí, které už bez legrace začínají být fašizující. Problémy, před kterými dnes celá Evropa stojí, jsou nesmírně vážné a obavy lidí pochopitelné. Ale to, jakým způsobem jsou některými politiky zneužívány, je vysloveně hanebné,“ uvedla v rozhovoru.

„Vždycky se také najde dost lidí jakéhokoli věku, kteří dávají přednost jistotě před svobodou. Ze všech těchto důvodů se ve svých knihách k normalizaci stále vracím. Označovat fungování společnosti v tomto období za ‚vyjednávání‘ či ‚hledání konsensu‘, jak se to objevuje u některých historiků, považuji za podivný eufemismus. Situaci, kdy jedna strana má k dispozici všechny mocenské prostředky, aby s vámi zametla, bych opravdu neříkala ‚vyjednávání‘,“ uvedla v rozhovoru pro Forum 24.

„Vývoj války na Ukrajině momentálně velký důvod k optimismu nedává. A pokud jde o teroristický útok Hamásu a následný konflikt v Gaze, není to o nic lepší. Humanitární katastrofa v Gaze nemůže člověka lidsky nezasáhnout. Na druhou stranu nevěřím, že jakékoli ústupky ze strany Izraele mu zajistí mír a bezpečí. Nenávist vůči židovskému státu je dlouhodobě vštěpována už malým dětem. Probíhající válka situaci jistě nezlepší.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.