Iva Hadj Moussa: Muže mám ráda, stejně jako ženy

- Próza - 02. 08. 24

Iva Hadj Moussa je spisovatelka, která se narodila v roce 1979 v Písku. Vystudovala psychologii na Masarykově univerzitě v Brně a pracuje v Praze jako psychoterapeutka a reklamní textařka. Pod jménem Iva Macků publikovala v letech 2009 až 2012 čtyři dívčí románky (Teen Pop, Řekni mi svoje znamení, Normální porucha, Zvláštní znamení).

V letech 2020 až 2024 vydala pět knih prózy pod svým jménem: Šalina do stanice touha, Hlavně na to nemysli, Démon ze sídliště, Havířovina a Těžké duše. O Těžkých duších napsala: „Hledala jsem odpověď na otázku, jak se žije se škraloupem sexuálního predátora – jak se s ním vyrovnává nejen dotyčný, ale i jeho okolí.“

„Já se snažím lidem spíš naslouchat a respektovat je, i když třeba věci vidím jinak,“ řekla v rozhovoru pro H70.

„Nerada bych, aby to znělo nabubřele, ale do hlav a srdcí mých hrdinů se mi vstupovalo plynule a příjemně, byla to pro mě radost a zábava. Je to možná proto, že muže mám ráda, stejně jako ženy. Ráda jejich hovory poslouchám, v hospodě, v tramvaji… ačkoliv si někdy v duchu říkám — ‚No ty vole!‘,“ poznamenala.

Autorka se netají oblibou tvrdé rockové hudby. „Záliba v tvrdší muzice mi v porozumění hrdinům rozhodně pomohla, ale je za tím určitě i něco jiného. Někdy mám pocit, že se na druhé lidi díváme příliš příkře a rychle vynášíme soudy. Mnohdy například stačí, aby někdo vyslovil názor, který se nám nelíbí, a hned si dotyčného zařadíme do nějaké škatule, nebo si ho rovnou v duchu (případně na sociální síti) označíme jako špatného, skoro nepřijatelného člověka. Já se snažím lidem spíš naslouchat a respektovat je, i když třeba věci vidím jinak, volím jinou politickou stranu a podobně. Znám opravdu hodně mužů i žen, se kterými toho mám na první pohled společného dost málo, a přitom je považuji za dobré a fajn lidi. Morální rozhořčení nad tím, že někdo má jinou životní perspektivu, často opravdu není na místě,“ vysvětlila.

Podle ní některé metalové texty mají k poezii blízko. „Napadá mě kapela Tool — v terapii mám šestnáctiletého intelektuála, který zná její texty nazpaměť. Těch kapel, které mají skvělé texty, je samozřejmě nepočítaně, ale teď jsem si vybavila jeden konkrétní song od kapely Metallica. Jde o píseň ve stylu country, která je pro jejich tvorbu dost netypická. Jmenuje se Mama Said. James Hetfield v ní zpívá o složitém vztahu mezi matkou a synem. Syn usiluje o nezávislost a chce odejít z domova, ale zároveň cítí vůči matce vinu. Přeje si, aby ho matka nechala jít a dovolila mu vydat se svou vlastní cestou. Místy mě z textu mrazí, třeba když popisuje emocionální vzdálenost matky a syna a touhu po spojení: ‚But you gave me your emptiness, I now take to my grave‘.“