Herec, scénárista, loutkář, spisovatel, fejetonista a povídkář Ivan Kraus je světoběžník a renesanční osobnost v mnoha ohledech. Jako herec a autor působil v řadě pražských malých a kabaretních divadel. Po roce 1968 žil v cizině, od roku 1971 v Německu – jako rozhlasový a televizní scénárista, loutkoherec a spisovatel, od roku 1976 ve Francie. 

Pobýval také ve Spojených státech, ve Švýcarsku, v Itálii, Anglii, Nizozemí, Belgii, Španělsku, Portugalsku a v Mexiku.   

„V Brně je ten luxus, že člověk může přijít v osm hodin večer a vy jste tady. A to je luxus... A proto jsem tady byl, a proto jsme se taky vrátil,“ uvedl v roce 2007 na MAČi v Brně. „Je tu pan šéf?“  zeptal se v nadsázce v narážce na to, zda může číst dále. 

Divákům v Brně se zpovídal v diskuzi po čtení také ze svých profesí. „Když jsem psal první texty, tehdy takzvané text appealy, každej z nás něco přečetl a bylo to před publikem. Mám rád oboje, psaní je solidární činnost, divadlo je setkání s publikem a autorské čtení je nejlepší, to je obojí," odpověděl. 

V oblíbeném “dotazníku autorů” Ivan Kraus prohlásil mimo jiné: „Můj hlavní charakterový rys je ironie jako obrana před melancholií. U mužů si cením tolerance, u žen energie.“  A prozradil i své motto: Ve vlastních názorech se shodnu s každým. 

Padlo i téma emigrace. „Já už jsem z Francie emigroval sem, zpátky, postupně. Co mě přivedlo do emigrace? Říkal jsme si, že 68 byl takový nádech a člověk viděl, že se to brzy zhatí, a budeme to my, kdo to udělá,“ naznačil Kraus. „Pak také to, zda se zachovám dobře, přijdou chvíle, lákadla budou, budu schopen sám před sebou obstát čili z nejistoty jsem odcházel,“ naznačil. 

„Autorů, které mám rád, je celá řada. Je jich spousta, mnohdy nemají vzájemnou vazbu, jsem takový přelétavý, z jetelu na jetel. Ale já mám jiný problém, s humoristy to kritika nemá snadné. Autoři se v knihovně snadno snesou, ale jinak jsou odlišní,“ poznamenal. A zároveň to byla poslední autorská slova festivalu v roce 2007. 

Kočování s divadlem 

„Když dva a půl tisíce Francouzů vstane, to si pak musíte v šatně otřít oči,“ vybavil si na Radiožurnálu Kraus nejsilnější zážitek z tisíců představení, která s manželkou, loutkoherečkou Naďou Munzarovou, odehráli v exilu. “Byli jsme vícekrát pařížské Olympii, což býval chrám a jednou jsme tam zahřívali, jako je to u rockových hudebníků, hvězdě v první polovině publikum. Byl komik Jerry Lewis, který v Evropě moc známý není, ale v Americe ohromně, v Paříži byl úžasně vítán. Ta Olympie měla 2500 lidí a když jsme dohráli, tak oni vstali.” 

Provozují společně černé divadlo Blackwits, je to slovní hříčka, černé vtipy.  “V cirkuse jsme taky hráli, což jsem já jinak zanedbal, byť nějaké šance v životě byly, v kamenném divadle jsem byl jen rok a pak v takových vandrovních skupinách. Prostě každý jsme nějaký. Ale to varieté, to je nádherný. A my jsme se do toho dostali a mohli jsme se s těmi lidmi všech národností toulat jako kočovní komedianti, akorát že to jednou bylo v Monaku, pak v Paříži – kolik, 30 let?” 

“Čas běží a já nevím, jestli je to jako se vším – jestli máme pořád Smetanovo, Dvořákovo, Vlachovo, Janáčkovo kvarteto, to byly jako bomby po světě. Nevím, jestli se to vůbec připomíná, jestli jsme si na to udělali v novinách místo. To není nadouvání se ani patriotizmus. Já mám životní přesvědčení, že každá země má něco, co si má uchovat, a na tom trvám,” řekl Kraus v rozhovoru. 

“Můžeme být ve Spojených státech karibských, je mi jedno, ale já budu říkat: ježiš, ten Erben a rozsypu se nad tím. A pak řeknu obvykle – teď budu magor – jo chlapče, kdybys psal anglicky, tak o tobě věděl celý svět, jak je to nádherný. Ale to nevadí, že psal česky. Budiž mu za to dík. Tečka.” 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.