Ivan Landsmann se narodil v roce 1949 v Novém Jičíně. Autor oceňované knihy Pestré vrstvy o hornickém životě v komunistickém Československu, zemřel ve věku 68 let 17. března 2017. Když mu bylo devět let, byl jeho otec uvězněn. Spisovatel se nevyučil malířem pokojů a pracoval jako závozník. Když se vrátil z vojny, oženil se a začal pracovat na šachtě Antonín Zápotocký v Havířově, kde vydržel patnáct let.

Potom emigroval za bratrem do Kanady, potom zpět do Evropy, do Holandska. Tam mu pomáhal Jaroslav Hutka, na jehož popud začal Landsmann psát knihy, většinou autobiografického ladění.

Próza Pestré vrstvy obdržela cenu Lidových novin Kniha roku. V roce 2000 se vrátil zpět do České republiky.

Jako by člověk vystoupil z vlaku na nádraží v Ostravě-Porubě v 80. letech a ocitl se v jiném světě, ve zlatých časech hornických, takové jsou texty Ivana Landsmanna. Kolem stánků na perónech pochodovali přisprostlí chlapi s „namalovanýma očima“, pach piva a rumu bylo cítit v brambůrkách i v kofole. Někteří se chystali fárat, jiní už vyfárali. Tak trochu naplech vypadala řada z nich. Pomalý chacharský humor, rozvážná gesta… Nic neuteče…

Právě popisem hornického prostředí Ivan Landsmann proslul. Drsný život si člověk nevybírá. To, co je například z dnešního pohledu necitelné, genderově bezohledné, je prostě jen věrný obraz tehdejšího života. „Ty, Hilda, viš o tym, že začinaš šedivěť… Ja o tom vim, ale jakto, že si si toho všiml až teď. Nevšiml sem si teho, bo nemam čas si tě prohližať. Tam zeber jakusi barvu na vlasy, obarvi se na jaksi,“ dokumentuje prozaik sveřepé banality doby.

Wikipedie o Landsmanovi: Po dokončení povinné vojenské docházky pracoval šestnáct let na dole Antonín Zápotocký, nejdřív jako horník, později jako předák v geologickém průzkumu. Oženil se a měl dvě dcery. V červnu 1985 odjel za bratrem do Kanady, po dvou měsících při zpáteční cestě požádal při mezipřistání v Amsterdamu o politický azyl. Po těžkých začátcích se tam seznámil s Jaroslavem Hutkou.

Sám život užil spíše dobrodružně, poznal odvrácenou tvář emigrace, samotu i deprese. A hlavně dění plné nečekaných zápletek. Na šachtě pracoval šestnáct let a když čekal na důchod, požádal o svolení navštívit bratra v Kanadě, tam se ovšem nepohodl a cestou zpět tedy požádal o azyl – až v Amsterodamu. „Asi mě považovali za špiona, protože mě tam nechali sedm dní sedět na židli,“ zavzpomínal bývalý horník.

Jeho postavy jsou kamarádi, ale i autentičtí horníci z osmdesátých let. Zdánlivě ho zajímá sranda a tragikomičnost oněch časů i prostředí „dělnické elity“. „Pohádky nepíšu a s tou partou se nestýkám. Někteří jsou v nebi, havíři měli krátký život.“

Rázovitý, tedy osobitý přístup měl Landsmann i ke knihám. „Já to napíšu a pak to po sobě nečtu, ani ty knížky pak, co mi vydají, nečtu,“ upřímně hlásal. I s tím psaním to měl jednoduché. „Touha psát, to je otázka na tělo… V zimě není co dělat. A člověk musí něco dělat… Psal jsem si třeba deník, když jsem měl deprese.“ Legendární je i role písničkáře Jaroslava Hutky. „Mám psát o horníkách?“ zeptal se Hutky a ten mu na to řekl: „Piš…“ Většina jeho hornických příběhů je ovšem vymyšlená. „Takoví herci zase horníci nebyli,“ vysvětloval prozaik.

Otevřeně mluvil a psal i o emigraci. Jeho útěk z bolševické klece byl poněkud podivný: „Chtěl jsem na návštěvu za svým bratrem, který žil v Kanadě, já jsem neutíkal. Jenže jsem se tam s ním potom nepohodl,“ přiblížil začátek své emigrantské ságy.

„Dalo by se říct, že jsem spisovatel, ale nepřipadám si tak. Já jsem obyčejný člověk, nejsem žádný intelektuál, mám respekt pro lidi, no prostě jsem horník. To už se dneska nezmění,“ vypověděl v rozhovoru pro Lidové noviny.

Těm zajímavě pospal i své ‚literární‘ pokusy. „Na to jsem neměl čas. Ale když jsem byl v první třídě, tak vedle mě seděl nějaký Jožka. Dostali jsme vysvědčení a já tam měl velikou jedničku a on velikou pětku. Já si říkal proč – no on byl ten Jožka takový blbý. Moje sešity zase rozvěšovali po nástěnkách, že jsou hezké. Později, když jsme jeli třeba se školou na výlet, tak jsme o tom museli napsat slohovou práci. Ty moje byly dobré. A jednou si paní nebo tenkrát soudružka učitelka přečetla moji slohovou práci a ptá se mě: ‚Nejsi ty nějaký chytrý?‘ To mě dostalo, pochopil jsem, že jsem udělal, co po mně chtěli, a to mě naštvalo a pak už jsem na to kašlal.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.