Ivana Gibová vystudovala slovenský jazyk a literaturu v Prešově a věnovala se teorii a dějinám literatury: hlavně postmoderní próze a současné slovenské literatuře. Narodila se v roce 1985 v Prešově. Zaujala svou debutovou sbírkou povídek Usadenina. Novela Bordeline se dočkala zpracování v inscenaci Divadla Stoka a pražského Nekroteatro. Její knihy byly nominované na cenu Anasoft litera - je laureátkou literárních soutěží Poviedka, Akademický Prešov, Poetická Ľubovňa a vítězkou soutěže Debut 2011. Je autorkou literárního komiksu Eklektik Bastard o životě třicátníků, kteří dospěli v časech internetu, ale vyrůstali bez něj. Publikovala v časopisech Romboid, RAK a Enter. V roce 2013 získala za knihu Usadenina cenu Debut roka.

„Má v sebe slobodovské sebaspytovanie, nutkavosť poetického vyjadrenia, postmodernú nejednoznačnosť i ženské hľadanie po naplnení,“ napsal o jejím debutu Usadenina (2013) Ľuboš Svetoň. V roce 2014 vydala román Bordeline.

Její próza – Barbora, boch & katarzia – se dostala do finále prestižní Anasoft litery. „Samozrejme, že som sa veľmi tomu potešila, ale popravde ma to aj veľmi prekvapilo, lebo ak som niektorej zo svojich kníh verila, alebo teda dúfala, že niektorá by tam mohla byť, tak to bola tá druhá, Bordeline. Keďže pri tejto som si úplne uletela a odtrhla sa od všetkého, čo viem o literárnej vede, bola som presvedčená, že určite nemá šancu. O to viac som sa tešila a o to viac ma to šokovalo,“ uvedla v rozhovoru pro Denník N.

„Nemám rada škatuľky a posudzovanie na základe nejakých do očí bijúcich skutočností typu vek, pohlavie, farba pleti. Poznám mnoho ľudí v mojom veku, s ktorými si nerozumiem a naopak mnoho oveľa starších ľudí, s ktorými si mám čo povedať, ale nemyslím si, že je to otázka veku. Vo vekovo nevyváženom vzťahu nemusí ísť hneď o nejaké freudovské komplexy ani o peniaze, ani o spoločenský status. Spoločnosť je však, žiaľ, vo väčšine nastavená tak, že pri akomkoľvek odklone od konvenčného normálu – tým nemyslím len vek – sa začne pýtať, v čom je háčik, pritom alternatíva, že možno v ničom, akoby ani neprichádzala do úvahy,“ řekla zase pro kulturní rubriku SME.

Gibová vystupovala v roce 2021 na Měsíci autorského čtení a před festivalem ji Jan Mackovčák vyzpovídal v hostovské rubrice Tři otázky pro…, kde autorka mimo jiné přiznala, že moc nemá ráda tvůrčí koncepty.

„Nedá se říct, že bych měl dopředu jasnou strukturu nebo koncepci textu – vůbec konstrukty v jakémkoliv druhu umění jsou mi protivné – ale chtěla jsem, aby se každá z povídek nesla v trošku jiném duchu, měla vlastní a specifickou atmosféru,“ nastínila svůj povídkový komiks.

Gibová paří ke spisovatelkám s osobitým stylem. Ten ostatně oceňuje také na svých souputnících. „Ze slovenské literatury jsou to určitě Balla, Vilikovský, Micenková, Pupala, z neslovanské například Petrov, Rosten, Nabokov…“

Navíc se Gibové moc nezamlouvá popisovat papír životem obyčejných, pevně zakořeněných lidí. „A o tom by mě ani nebavilo psát, vždy mě fascinovali spíše jedinci trochu vychýlení od normálu, ať už jde o bizarní chování, vztahy, psychickou nebo emoční nevyrovnanost, směšnost, bezprizorní bloudění… Zajímají mě projevy neobvyklého myšlení a chování,“ uvedla v jednom rozhovoru.

„Vůbec například je pro mě jakákoliv ‚generace‘ neuchopitelná kategorie. My, současní třicátníci jsme generací bez generace a ti po nás budou v tomto směru ještě zmatenější,“ popsala před lety a dodala: „Zřejmě se ten svět, ve kterém jsme vyrůstali, rychle změnil, a ne každý na to asi stihl dostatečně promptně zareagovat.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.