Básník a výtvarník Ivo Vodseďálek (8. srpna 1931 Praha – 19. září 2017) je autor nejtrefnějšího literárního sloganu: „Nelze nepsat poezii“. V roce 2007 si jeho vystoupení mohli užít návštěvníci Měsíce autorského čtení v Brně. Na jeho vystoupení vzpomínali i na sociálních sítích. "Byl jsem na MAČi s ním, byl úžasný! Koupil jsem si tam jeho pětisvazkové Dílo vydané Pražskou imaginací a jsem moc rád, že ho mám,” poznamenal jeden z účastníků.  

Společně s Egonem Bondym a Janou Krejcarovou založil Vodseďálek na začátku 50. let jednu z prvních zdejších samizdatových edic Půlnoc. Proslul zejména jako vynálezce “trapné” poezie, přestože navždy zůstal ve stínu Bondyho legendy, jednoznačně patří k takzvané první vlně českého undergroundu.   

„Prožili jsme spolu velice krásnou, byť problematickou část života. Na Bondym mě fascinovala šíře jeho vzdělání a jeho nekompromisnost. Nikdy nepodlehl vábení oficiální moci. Nestal se oficiálním spisovatelem,“ ocitovali umělce na art.ihned.cz.  

Vodseďálek byl velmi významnou osobností českého nezávislého uměleckého, kulturního a společenského života. Věnoval se především poezii, s přestávkami od 40. až do 80. let, je autorem i několika próz.    

Narodil se v roce 1931 v Praze. Po maturitě pracoval v dělnických profesích, v letech 1953 až 1988 byl zaměstnaný jako projektant v národním podniku Chemoprojekt. Protože se podle svých slov cítil trapně a pociťoval stud za poúnorovou restriktivní kulturní politiku, začal psát poezii z pozic takzvané trapné poezie.  

Vodseďálek se věnoval také výtvarné tvorbě, především kolážím, a patřil k propagátorům balonového létání v Česku. V roce 1965 založil Balon-klub Praha, řídil stavbu řady balonů. „Všechny mé aktivity, ať už se jedná o létání, výtvarnou činnost či skládání básní, existují nezávisle na sobě. Jsou to tři důležité složky mého života. Jedna do druhé se nijak nepromítá. Když pracuji na obrazu, nemyslím na básně a naopak,“ řekl ČTK.  

 O sedmdesátých letech.... 

„My jsme tvořili nepatrný ostrůvek těch, kteří sice nedokázali uvěřit, ale přesto zůstávali bez dechu naplněni obdivem k sovětským filmům, k obrazům, písním, románům, ale především k plakátům. Před těmito díly se naše bývalé ideály jevily zkompromitovatelné a jaksi nežádoucí. Začali jsme chápat obecnou nepotřebnost svobody, která dosud stávala na vrcholu hierarchie hodnot. Byla to zcela absurdní situace. My jsme umělé hrdiny skutečně milovali, jistě s vědomím podezřelosti této lásky. A ti, kteří přitakávali oficiálním názorům na "zvrhlost" moderního umění, svoji lásku k umělým hrdinům pouze předstírali. Později, v šedesátých letech svoji masku odložili a bývalé "zvrhlé" označili za základ kultury. Nenašli jsme s nimi společný jazyk ani v padesátých, ani v šedesátých letech. O sedmdesátých letech není třeba hovořit,” popsal dobu dávno minulou.  

Vodseďálkovy první texty přitom ovlivnil - kdo jiný než surrealismus. Poetiku jeho trapné poezie zase ovlivnil Bondyho totální realismus. „Svět mi ne úplně vyhovoval. Vymyslel jsem si svou zbraň, aby to bylo skutečně hodně trapné, aby se lidi zastyděli,“ říkal Vodseďálek.  

Jako literát vystoupil oficiálně na veřejnost až v roce 1990. Pětisvazkové Dílo Ivo Vodseďálka vyšlo v nakladatelství Pražská imaginace v roce 1992, eseje, memoárové črty a povídky z devadesátých let v knize Felixír života (Host 2000), prozaické texty z padesátých let – Kalvárie a Kompensace – pod názvem Dvě prosy v Edici Revolver Revue, kde byla v roce 2011 vydána i jeho Jedna věta.  

V Revolver Revue publikoval soustavně, roku 2007 obdržel Cenu Revolver Revue. Příležitostně publikoval i v časopisech Host, Babylon, Aluze, Protimluv ad. Výbory z autorova díla vyšly anglicky, německy, polsky, italsky, rusky, finsky a jeho texty jsou také součástí Antologie české poezie, kterou vydalo francouzské nakladatelství Gallimard v roce 2002. 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.