Jakuba Katalpa je pseudonym spisovatelky, která se narodila v roce 1979 v Plzni a vlastním jménem se jmenuje Tereza Jandová. Vystudovala český jazyk a literaturu, jazykovou a literární kulturu a psychologii na univerzitách v Praze a Hradci Králové.

Je autorkou několika oceňovaných románů, ale velmi ráda píše i povídky. Za knihu Je hlína k snědku? byla v roce 2007 nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Za román Hořké moře byla o dva roky později nominována na Cenu Jiřího Ortena. V roce 2013 dostala za román Němci Cenu Česká kniha a Cenu Josefa Škvoreckého. Podle novely Je hlína k snědku? a románu Zuzanin dech vznikly také rozhlasové četby na pokračování.

Její pátá próza Zuzanin dech vyšla v nakladatelství Host v Brně v roce 2020. Je částečně i knihou o holokaustu. „Holokaust a obecně období druhé světové války mě vždy hodně zajímalo. Seznámila jsem se s ním už v dětském věku, protože moje babička, dvacátý ročník, mi o válce často vyprávěla, a jeden z jejích bratrů dokonce skončil v koncentračním táboře, který přežil jen díky tomu, že byl manuálně zručný. Kromě toho si myslím, že je to téma, které nikdy nebude dostatečně prozkoumané, a že je nutné o něm stále mluvit, reflektovat ho, zabývat se jím. Nedávno jsem měla besedu se studenty gymnázia, kteří měli rok před maturitou. Udělala jsem si z nich legraci a řekla jsem: ‚Když v šedesátých letech skončila druhá světová válka…‘ Nikdo z nich mě neopravil. Přijali to jako fakt. To je alarmující. Pamětníci této hrůzy pomalu odcházejí a já myslím, že je nezbytné si stále připomínat, co se stalo, už proto, že holokaust se může opakovat a na určité úrovni se už někde dokonce opakuje,“ řekla v rozhovoru pro hostovskou Kavárnu.

„Zajímají mě reakce lidí na vyhrocené situace. Přitom tou vyhrocenou situací nemusí být vždy něco skutečně extrémního, jako je například jízda dobytčím vlakem, domácí násilí apod. Pro někoho je devastující, když věci neběží, jak mají, když se mu rozbije auto, vyprodají mu oblíbenou příchuť limonády. Jsem hodně zvědavá a často lidi kolem sebe nechávám vyprávět do nejmenšího detailu o tom, co prožívají. Každá situace má své kouzlo a zaslouží si, aby byla popsána…“

Popsala také svůj autorský styl. „Já při psaní moc nekalkuluju. Neříkám si: Teď se na to podívám jinak, ze zajímavějšího úhlu pohledu, takhle to ještě nikdo nepopsal. Píšu intuitivně a ten příběh se mi před očima odvíjí sám. Na určité, základní úrovni máme všichni jako lidstvo podobnou zkušenost, vývoj, a já ji jenom popisuju.“

Autorka prozradila, že by ráda napsala text, na němž by spolupracoval i čtenář. „Ale moc by se mi líbilo jednou napsat knihu, kde by si sám čtenář vybral konec, který by se mu líbil. Gamebook je pro mě výzva, lákalo by mě napsat text na způsob počítačové hry, v níž by čtenář rozhodoval, co se bude dít dál.“

„Já hrozně ráda píšu rukou. Píšu plnicím perem, protože se mi líbí, že jde donekonečna doplňovat inkoust a je to takový koloběh, který neskončí. V textu škrtám barevnými pastelkami, a když pak text přepisuju do počítače, provádím tím už několikátou korekturu, kdy části textu vypouštím, opravuju a podobně,“ uvedla zas v rozhovoru pro Vlastu.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.