Jan Folný se narodil v roce 1977 a vystudoval Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. Původním povoláním byl učitel českého a ruského jazyka, poté se přestěhoval do Londýna, kde už několik let žije. Debutoval knihou Od sebe / k sobě (LePress 2010), v níž zúročil své zkušenosti a zážitky z tříletého pobytu v Irsku. Velký ohlas zaznamenala jeho povídková kniha Buzíčci (Host 2013). Jeho nejnovějším počinem je Víkend v Londýně – vyprávění o třech kamarádech, kteří se chystají na víkendovou párty v Londýně, kde chtějí oslavit čtyřicetiny (Host 2018).

Poslední Folného knihu nakladatel anotoval takto: „Průměrný český muž se dožívá sedmdesáti šesti let, což znamená, že jste-li muž a je-li vám čtyřicet, nacházíte se ve druhé polovině svého života. V té horší polovině. Dostavuje se úzkost z toho, kolik vám zbývá času, kým jste se stali a kým už nikdy nebudete. Šance na změnu vám připadají mizivé a začínáte si uvědomovat konečnost svého života…“

„Moje jediné letošní čtení proběhne v Brně v sobotu 13. července v rámci festivalu Měsíce autorského čtení. Přečtu exkluzivní výběr ze svých vydaných i nevydaných textů – v hlavní roli: muž. Muž toužící, muž zpochybňovaný, muž zpupný a směšný. Muž pod tlakem údajné krize moderního mužství,“ napsal autor na svém webu janfolny.cz před festivalem.

Autor román Víkend v Londýně charakterizoval slovy: „Je o mužích v nejlepších/nejhorších letech. O tom, jací my muži jsme. Zpupní, sebestřední, sexističtí, lační. Směšní. A taky dost zranitelní. Je to příručka, jak s muži v krizi středního věku zacházet a jaké to je s nimi, anebo bez nich žít.“

Významnou položkou v jeho životopise je Londýn, ovšem co si o něm spisovatel vlastně myslí? „K Londýnu mám love-hate vztah. Mám rád tamější energii mladých ambiciózních lidí, nadšení turistů, nekonečné možnosti, pracovní i vztahové, neuvěřitelnou rozmanitost. Někdy mi ale tohle všechno plus příšerné cestování po městě a léto bez slunce leze na nervy. Londýn je můj domov a asi ještě dlouhou dobu bude, ale nedokážu si představit žít tam napořád. Nedejbože stát se londýnským důchodcem. Londýn není vlídným místem pro staré lidi,“ přiznal v jednom rozhovoru.

Když napsal knihu Buzíčci, počítalo se, že vzbudí různé ohlasy. Podle autora však nešlo jen o jakési pobouření. „Nevím, jestli jsou Češi vyloženě konzervativní, ale číst o bisexuálech, gayích a lesbách jim určitě nevadí. Čechům vadí něco jiného: dát menšinám stejnou kvalitu života a stejná práva a výhody, jaké mají většinově orientovaní lidé,“ upozornil Folný.

A reflexe díla byla silmá. „Potěšil mě celkově pozitivní čtenářský ohlas na Buzíčky. Nejcennější jsou pro mě reakce, ve kterých se heterosexuální čtenáři přiznávají k tomu, že je překvapilo, že problémy neheterosexuálů nejsou témata nějakých exotických zvířátek, ale že jsou to věci obecně lidské, blízké všem. To volně cituju jednu z reakcí. Potěšilo mě, že čtenáři nevnímají Buzíčky jen jako poznávací výlet do pražského gay wild life parku, ale že je to pro ně o všeobecně platných tématech: o lásce, o vztazích, o strachu z toho být sám, o strachu z toho být s někým, o sexu, o násilí.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.