Jan Štolba se narodil v roce 1957 v Praze. Prošel řadou zaměstnání. Dlouhodobě pobýval ve Spojených státech amerických a v Austrálii. Píše poezii a prózu, věnuje se literární kritice, hraje na saxofon (dříve Originální pražský synkopický orchestr, Krásné nové stroje a Mozart K., dnes Jan Štolba Quartet, Polydor sextet a Visit of Music). Laureát Ceny F. X. Šaldy pro rok 2007.

Svou poezii publikoval v knihách Bez hnutí křídel (1996), Nic nemít (2001), Den disk (2003) a Hřebeny (2007), jako prozaik se představil knihami Provazochodcův sen (1995), Město za (1997) a Nezastavitelný den (2019), jako literární kritik pak své texty otiskl ve svazcích Nedopadající džbán (2007) a Lomcování slovy (2011). Jeho nejnovější próza je podle anotace „filosoficko-erotickou groteskou z filmově-sportovního prostředí“.

V letech 1988–1990 žil s vystěhovaleckým pasem v New Yorku. Od poloviny devadesátých let pobývá střídavě v Praze a v Austrálii.

Republiku opustil krátce před listopadem 1989. „New York ovšem ohromí každého, otázka je být ochoten ho každodenně snášet. Je to město drsné, vznešeně bezohledné, dýchající jakousi hladovou či vyhladovělou energií. Tehdy koncem osmdesátých let navíc šlo o město výrazně zvlčilejší a nebezpečnější než dnes, zaplavené roztodivnými žebráky, obyvateli papundeklových městeček, pobudy a bludnými ohadrovanými postavami, které jako by se vynořovaly z nedaleko bující tajné džungle,“ řekl v rozhovoru s Radimem Kopáčem.

Čtenářům Hospodářských novin Štolba trefně charakterizoval underground. „Underground je nesený a ‚měřený‘ spíš postojem než způsobem tvorby. Ze samotného způsobu tvorby se, řekl bych, podstata undergroundu vyvodit nedá. Underground byl a je pestrý, od Stankoviče přes Vráťu Brabence až po Pavla Zajíčka. Stejně tak Magor: básně zejména jeho pozdějších sbírek jsou psány vlastně docela prostě, jindy zas tklivě, nebo je tam určitá ironická, ‚nešikovná‘ stylizace. V pozadí ale pořád jako zásadní vibraci vnímáme ten silný postoj – nekonformní, odvážný, odhodlaný k životu nadoraz, ale i bratrsky vztažený k blízkým lidem a produchovnělý – řekl bych já – až nějak zenově. Vědomí svatosti okamžiku, ve kterém hoříme…“

„Nechce se mi v případě Magora zůstat u toho, že byl jen básník,“ řekl. „Nechci rovnat básníky podle velikosti. A zvlášť v Magorově případě se mi ani nechce zůstat u toho, že byl básník. On byl především osobnost, člověk, který měl dar: spojovat lidi, vytvářet a tmelit komunitu. Byl nekonformní, bezprostřední a vnitřně svobodný. Byl nefalšovaným rabiátem, ale spolu s tím si uměl podržet i něhu. Přirozeně nepokorný – zároveň ctil pokoru a toužil po ní. Nedovedu si představit nikoho jiného, kdo by si mohl dovolit všem bez rozdílu tykat. Nebo recitovat básně své či cizí kdekoli a pro kohokoli, na ulici, v hospodě, v tom nejzazším koutě.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.