Jana Šrámková: Když nějaký text zaujme všechny, tak mě bavit nebude

- Publicistika - 03. 04. 23

Jana Šrámková se na autorském čtení MAČ objevila v roce 2009, tehdy jako začínající spisovatelka, která však zaujala hned prvotinou, novelou Hruškadóttir (2008), za niž získala Cenu Jiřího Ortena. V roce 2010 vydala knížku pro děti Putování žabáka Filemona, Zuza v zahradách, 2015, Kuba Tuba Tatubahn, 2015. Píše do Respektu či A2, její fejetony vycházejí v časopisech Brána, Život víry, Český rozhlas Plus vysílá její glosy.

Spisovatelka se narodila v roce 1982 a je absolventkou Evangelikálního teologického semináře a Literární akademie. Věnuje se převážně tvorbě pro dět, spolupracuje s Českým rozhlasem Plus a časopisy Respekt a A2.

V prvotině načrtla zrození i rozpad netradičního vztahového trojúhelníku: nevyslovených tužeb, které se pnou mezi hrdinkou, její přítelkyní a jejím otcem. „Chtěla jsem vyprávět příběh o Jóbovi v novodobém kabátu a z perspektivy nějaké vedlejší postavy,“ říká o díle autorka.

„Nejen úsměvy, nejen slova, i trajektorie našich myšlenek se rytmicky doplňovaly jako při starém rituálním tanci. Tanci, který se nelze naučit jinak, než že od narození vnímáte houf lidí, kteří se nesystematicky, bez řádu a vnější logiky pohybují v extatické unifikované automatičnosti. A až jednou přijde čas, jste schopni se přidat,“ přečetla v Brně.

A hned v následujících odstavcích divákům četla: „Tanec svého kmene může jednotlivec chvíli tančit i sám. Za ohněm, za zástěnou. Jeho pohyb se od ostatních neodchýlí. Ale jen dokud je dostatek deště a rozrytá pole v pokoře otvírají vlahé lůno. Jen dokud se nepřivalí temná řeka.“

V červenci 2017 přinesl server Czechlit.cz informaci, že povídka Jany Šrámkové se objevila ve skoro tří set stránkové antologii příběhů pro děti – Aarhus 39. „Její povídku Dagesh and Mappiq Are Friends přeložil do angličtiny Alex Zucker. Dvousvazková kolekce Aarhus 39 se zaměřuje na tvorbu mladých prozaiků a příspěvky pro ni vybírali oblíbení autoři dětských knih: Matt Haig (UK), Kim Fupz Aakeson (Dánsko) a Ana Cristina Herreros (Španělsko),“ uvedl na webu.

“Nejspíš mě něčím definuje, že mě už nebaví tlusté romány, velké celistvé příběhy, které mají přesně daný začátek, zápletku, rozuzlení, které nutně musí nějak skončit. Víc mě zajímají momenty a situace, než komplikované děje, spíš drobná pozorování, poslední dobou úsporné komprimované povídky nebo ještě menší prozaické útvary a básně,” přiblížila v rozhovoru pro Novinky.cz.

“Mám přirozenou nedůvěřivost k mainstreamové literatuře, a to ne ze snobství, ale protože se mi dlouhodobě potvrzuje, že když nějaký text zaujme skoro všechny, tak mě pravděpodobně bavit nebude. A asi se tak trochu cítím i jako člověk. Pozoruju, že věci, které jsou pro většinu lidí nějak zásadní, mě vlastně zas až tak neberou nebo je tak moc nepotřebuju,” prozradila.