Spisovatel Jiří Hájíček spojil svou románovou tvorbu s jižními Čechami, s jejich typicky venkovským rázem, který uchovává zemitou „selskou“ i barokní tradici, jež se tak obrazně a ladně v knihách popisuje. 

Narodil se 11. září 1967 a vyrůstal na jihočeském venkově, považuje se za jihočeského patriota, proto i témata pro svoje romány, texty i básně hledá a nachází výhradně na jihu Čech. 

Za román Selský baroko (2005) o kolektivizaci venkova v 50. letech minulého století získal cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Román Rybí krev (2012) o osudech vesnic a lidí při stavbě jaderné elektrárny Temelín na přelomu 80. a 90. let, byl v soutěži Magnesia Litera oceněn jako Kniha roku. 

Volnou trilogii z jihočeského venkova uzavírá román Dešťová hůl (2016). Podle těchto tří úspěšných Hájíčkových románů byly postupně natočeny i rozhlasové četby na pokračování na stanici Vltava. 

Román Plachetnice na vinětách (2020) se odehrává v Praze, v Českém Krumlově a částečně také na jihočeském venkově. Jihočeský venkov se jako místo děje objevuje i v povídkách z let 1995 až 2014 sebraných do výboru s názvem Vzpomínky na jednu venkovskou tancovačku. 

Povídky Jiřího Hájíčka se objevují v antologiích a časopisech. „Píšu je rád, ale protože se hlavně zaměřuju na román jako na žánr, který mě nejvíc přitahuje, tak si málokdy na povídku udělám čas. Většinou je to poslední roky tehdy, když slíbím povídku někam do časopisu a pak už hrozí termín a já ji musím opravdu napsat. Pro mě to není nějaký oddychový žánr, potřebuju na povídku hodně času, takže spíš takové nabídky odmítám,“ řekl na webu stanice Český rozhlas (České Budějovice). 

Jiří Hájíček si rád odskočí i k poezii – s verši začínal v pořadech Mirka Kováříka. Upozornil na sebe také formátem japonského haiku. „Haiku je jako vytratit se bez velkých slov někde na cestě mezi poli, v ulicích města nebo v ranním šeru kuchyně. To je pro mě haiku. Nulová stylizace, bez metafor, jen těch pár slabik a slov a pak ticho…“ 

První sbírka haiku vyšla v jeho domovském nakladatelství Host v roce 2018 pod názvem Muž na pokraji vzplanutí. Haiku z diáře 2017–2018. O čtyři roky později – v roce 2022 – vydalo stejné nakladatelství jeho druhou sbírku haiku Muž pod černým deštníkem. 

„Bavím se poslední dobou psaním haiku do svého diáře. Říkám tomu spíš trojverší, protože přesná pravidla haiku asi nedodržuju. Je to hodně úsporná forma, zapisuju si nápady hlavně ráno v kuchyni při snídani. Takže prostředí je moje kuchyně, říkám tomu kuchyňská haiku. Vystupují tam kuchyňské spotřebiče, žaluzie a taky výhled oknem ven a třeba zvuky z ulice,“ prozradil v h7o.cz. 

Na MAČi v Brně 

„Asi nebudu nikdy psát o intelektuálech nebo fantasy,“ přiblížil svou vášeň pro zobrazení obyčejného života a obyčejných lidí.  

„S Jáchymem Topolem jsme se bavili o asociaci spisovatelů a řekli jsme si, že jsme oba takoví vlci samotáři. Asi zůstaneme ňák stranou, ne,“ přiblížil společnou povahu s další tuzemskou literární hvězdou.   

Hajíček se dotkl i smyslu autorských čtení. „Čtení jsem absolvoval hodně a někdy si své texty čtu i nahlas a představuji si, jak ten text budou asi vnímat čtenáři,“ popsal romanopisec. 

 „Jako vlk samotář působíte jako hodný člověk, hodný bankovní úředník,“ zazněl jeden dotaz z publika. „Jiří Hájíček je takový mírný vlk, který loví literární ceny,“ shrnula později moderátorka večera. 

Mění se nějak vaše psaní? „Nemám čas na psaní, Topol to taky říká pořád. Když ten čas mám, tak dva tři dny v kuse. Moje metoda psaní se nezměnila, ale něco se chystá. Nový literární hrdina nebude melancholik, ale bude bojovník a půjde do boje, což si myslím, že je teď potřeba,“ odpověděl.  

„Kolikrát těm kritikám ani nerozumím Jeden kritik třeba napsal, že moje knížka šustí papírem, říkal jsem třeba Mirkovi Balaštíkovi z Hosta.“ 

„Myslím, že na každou knihu vyjde vždycky celé spektrum recenzí, od kladných až po negativní a moje knihy nejsou výjimkou. (…) Já třeba zažívám zajímavé věci s románem Zloději zelených koní. Po loňské premiéře filmu se mi přihlásil další čtenář, hledač vltavínů, který má doma první vydání románu z roku 2001, úplně odřené a ohmatané, tvrdí, že román je o něm a že ho přečetl už jedenáctkrát. Už několik dalších chlápků před ním mi řeklo: ‚Ty vole, ten román je o mně‘…“ prozradil například v Hostu on-line. 

Jiří Hájíček Autor povídek Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (2014), novel Fotbalové deníky (2007), a především ceněných románů Zloději zelených ​koní (2001, zfilmováno 2016), Dobrodruzi hlavního proudu (2002), Selský baroko (2005) a Rybí krev (2012), naposledy Dešťová hůl (2016). Narodil se 1967 v Českých Budějovicích, absolvoval Vysokou školu zemědělskou tamtéž. Od roku 1993 je zaměstnaný jako bankovní úředník. Bytostný prozaik, stylem realista, tematicky čerpá z paměti jihočeské vesnice po druhé světové válce.

 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.