Jiří Váňa Stigen se narodil v Ostravě v roce 1984 a v roce 2010 odešel do Norska. Vyučený zahradník vystudoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity nordistiku a bohemistiku. V Norsku pracoval jako zemědělec a tesař, od roku 2020 vyučuje na univerzitě ve městě Ås. Překládá z norštiny (Jo Nesbø), je autorem básnické sbírky Vzpomínkovník (2010) a lyrických próz Sušírna (2015), Ozim (2019) a Jař (2022).

Na otázku Jitky N. Srbové ve Tvaru (Ravtu) „Jak vám voní půda, hlína?“ odpověděl: „Nebesky! Mám ji ve jméně. Jiří znamená zemědělec, rolník či pěstitel. Mám ji v dlaních po celý rok jako vrstevnice vyznačující její vysokou hodnotu.“

„Narodil jsem se v Ostravě, ale odmalička jsem se cítil doma na Valašsku, odkud pocházela moje máti, a kde jsme trávili hodně času,“ představil v rozhovoru svůj život. „To mě naprosto zásadně formovalo. Můj otec se živil hlasem a vletěl do ‚těžní klícky‘ Ostravy, odkud už se nikdy nedostal, jakkoliv byla dvířka jen přivřená. Ostrava udělala z nejednoho tažného pěvce ptáka stálého. Kontrast mezi malebnou krajinou Valašska a ostražitou Ostravou byl pro mou dětskou duši naprosto kolosální.“

„Člověk by měl růst odspodu,“ nastínil své začátky v Norsku. „Vypracovat se ne pro výši svého postavení, pro zastínění někoho jiného, ale pro nějakou vlastní celistvost a pevnost, pro vědomí celku jako takového, pro skutečné a pravdivé povědomí o sobě samém. V neposlední řadě taky proto, aby pamatoval na to, že tu je především pro druhé a že práce, která není pokornou službou druhým, smrdí jen penězi, což je pro mě úplně mimo mísu.“

„Člověk v exilu žije za mřížemi cizího jazyka. Můžete poslouchat třeba rozhlas, což je pro mě osobně taková kulturní transfúze. Nemůžete ale jen tak vyjít ven, nastražit uši, vytřeštit oči a pojímat do sebe všudypřítomnou mateřštinu. Vždycky se divím, že krajanům v zahraničí chybí knedlíky, svíčková a podobné věci. Mně chybí ten vyplazený jazyk mateřštiny, který se na každém rohu zadýchává množstvím slov. Možná je ale můj úděl v jakémsi přemostění.“

Autor byl nominovaný také na moravskoslezskou cenu Jantar. „Žiju v ústraní. Jak už jsem říkal, na to, co píšu, nemám moc zpětnou vazbu. A teď už po ní ani nebažím. Nechci se přizpůsobovat. Žene mě radost. Dokonalost přenechávám Prozřetelnosti. Když jsem vydával druhou knihu v nakladatelství Šuplík, varoval mě jeden kamarád spisovatel, že se tím nějak zařadím. Myšleno špatně zařadím. Tehdy jsem si říkal, že jestli je literární svět plný takových předsudků a chlévů podestlaných jen knihami určitých autorů, pak si tím tuplem chci vlézt do toho zdánlivě nejnuznějšího z nich. Jsem ten poslední, který by se dral na nějaké pódium.“

Poskytl i jednu zajímavou reflexi na téma autorské čtení. „Nemám s veřejnými čteními moc velkou zkušenost… Za studií jsem několikrát četl v jednom bytovém divadle a na festivalu Potulný dělník. Jednou dokonce po Krchovském, což byl neplánovaný kontrast, který jsem odnesl pivní sprchou. Četl jsem tam takovou subtilní lyrickou věcičku. Jako kdybyste do kotle plného údů a dokonale zveršované sprostoty, do toho rozžhaveného vývaru, kterým se publikum během Krchovského čtení stalo, přilila pár kapek nasládlé vody. Erik Frič, organizátor celé akce, kterého jsem si nesmírně vážil, mi tehdy vysmekl poklonu, že jsem to vůbec ustál. Bylo to vlastně poprvé a zatím naposledy, kdy jsem se před zraky nacpaného lokálu nasral na všechny zároveň a lyriku tak trochu vyřval do mikrofonu. Myslím, že jsem si tehdy někde v koutku hlavy vzpomněl na jedno čtení Ivana Motýla a dupnul jsem zprudka na plyn. Ostrava se nesere!“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.