Kjersti Annesdatter Skomsvold je norská literátka, která se narodila v Oslu v roce 1979 a vyrostla poblíž jezera Lutvann. Studovala přírodovědná studia na Norské univerzitě vědy a technologie v Trondheimu, ale potom pokračovala ve studiu literatury na Univerzitě v Oslu, dále psaní na Nansenskolen v Lillehammeru a Skrivekunstakademiet v Hordalandu. 

Skomsvold debutovala v roce 2009 kritikou ceněným románem Čím jdu rychleji, tím jsem menší (Jo fortere je går, jo mender er jeg), který byl přeložen i do češtiny. Za román obdržela cenu pro literární objev - Tarjei Vesaase, kterou sdílela s Eivindem Hofstadem Evjemem. Kniha byla dále nominována na Booksellers Prize, cenu posluchačů P2 za román a v soutěži o International IMPAC Dublin Literary Award 2013. 

V roce 2013 debutovala jako básnířka sbírkou Litt trist matematikk. Věnuje se také literatuře pro děti a mládež. 

„Měla jsem být inženýrem. Každý spisovatel do svého díla promítá své zkušenosti z minulosti, u mě to byla matematika,“ prozradila v rozhovoru pro iLiteraturu.cz K. A. Skomsvold. 

Podle iLiteratury píše autorka své romány o smutných věcech s lehkostí a nadhledem. „Myslím, že zdrojem humoru je způsob, jakým hlavní hrdinka Mathea nahlíží na svět. Když vypráví, jak vnímá realitu, její názory jsou trochu jiné, než na jaké jsme zvyklí. Humor je pro mě osobně hodně důležitý. Zároveň se domnívám, že kniha by nebyla tak vážná, kdyby v ní nebyl právě humor,“ poznamenala ke své prvotině, kterou představila i v Praze na veletrhu Svět knihy v roce 2014.   

„Nikdy mě nenapadlo, že bych psala poezii, stejně jako mě nikdy nenapadlo, že budu spisovatelka. Najednou jsem začala přemýšlet o tom, jak vznikají slova a jak se jimi označuje skutečnost. Psát o samotě a smrti není jednoduché, chtěla jsem psát také o bolesti a měla jsem pocit, že poezií se k tomuto tématu přiblížím lépe. Řekla jsem si, že nesmím mít vůči poezii předsudky a musím si to vyzkoušet, otevřít poezii dveře. Zajímalo mě, jestli to, že napíšu poezii, nějak ovlivní román, do kterého jsem se chtěla pustit poté. Nyní vidím, že to jazyk mého dalšího románu opravdu ovlivnilo. Chci se jako spisovatelka vyvíjet, přeji si, aby každá moje kniha byla trochu jiná. Proto jsem musela otevřít dveře poezii,“ uvedla. 

Ke psaní literatury ji přivedla náhoda. Protože zprvu studovala matematiku a měla se stát inženýrkou, jenže onemocněla a nastěhoval se zpět k rodičům a nevěděla, co má dělat. „Ano, díky té zkušenosti se psaním jsem se stala sama sebou. Pokaždé, když jsem se v životě musela s něčím vyrovnat, snažila jsem se to vystihnout jednou větou, kterou jsem napsala na papírek a nalepila jsem si jej nad postel. Později jsem ty papírky spojila a zapletla je do svých románů. Během nemoci jsem psala věty, které zněly, jako bych byla starý člověk, znamenaly jisté překlenutí a souznění se stářím. Cítila jsem se uzavřená a stará, byť jsem měla pouhých dvacet let,“ vysvětlila v jednom rozhovoru. 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.