Kořeny jsou složitá věc, někdy si je člověk musí vymyslet. Rozhovor s Dmitrijem Kapitelmanem

Ukrajinsko-německý spisovatel Dmitrij Kapitelman ve své knize Formalita v Kyjevě vypráví autobiografický příběh o hledání identity, příslušnosti a domova. S ironií a zároveň hlubokou reflexí popisuje své ukrajinsko-židovské kořeny, zkušenost přistěhovalce v Německu i absurdní byrokratická kolečka, která musí absolvovat, aby získal německé občanství. O jazykové mnohovrstevnatosti, humoru v literatuře a pocitu „nikam nepatřit“ si s ním povídal překladatel Petr Štědroň.

Dmitriji, vaše kniha Formalita v Kyjevě je osobním příběhem, ale zároveň obsahuje i univerzální témata – migraci, identitu, střet kultur. Jak vlastně vznikl nápad tuto knihu napsat?
Dlouho jsem se potýkal s otázkou, kde je vlastně můj domov. Narodil jsem se v Kyjevě, vyrůstal v Německu, moje rodina má židovské kořeny a já jsem se vždy pohyboval někde mezi těmito světy. Když jsem začal proces získávání německého občanství, najednou jsem si uvědomil, že mě nepřijímají ani tam, kde jsem vyrůstal, ani tam, odkud pocházím. Bylo to absurdní, ale zároveň bolestné. A právě tato zkušenost, kdy jsem musel dokazovat svou německost v zemi, kde žiju od dětství, mě přivedla k napsání knihy.

Váš styl je jedinečný – kombinujete humor, sarkasmus, ale zároveň se nevyhýbáte ani těžkým tématům. Bylo pro vás od začátku jasné, že se na tento příběh budete dívat skrze ironii?
Myslím, že bez humoru bych tu knihu vůbec nemohl napsat. Když se snažíte vyrovnat s tím, že musíte prokazovat svou existenci nekonečným papírováním, když se setkáváte s absurdními požadavky úředníků, zbývají vám dvě možnosti: buď se tomu budete smát, nebo vás to pohltí. Navíc humor je často to jediné, co umožní čtenáři jít s vámi do témat, která jsou jinak velmi bolestná.

Název Formalita v Kyjevě odkazuje nejen na vaše úřední kolečko při získávání občanství, ale také na pocit odcizení a nepatřičnosti. Jaký byl pro vás návrat do Kyjeva po letech?
Bylo to zvláštní. Kyjev mého dětství byl už jen vzpomínkou. Město se změnilo, já se změnil. Cítil jsem se tam jako cizinec, ale zároveň tam bylo něco hluboce povědomého. A právě tato rozpolcenost mezi „už ne“ a „ještě ne“ je něco, co mě zajímá – jak se formuje naše identita, co v nás zůstává z míst, odkud jsme odešli, a co ztrácíme.

V knize se hodně zabýváte jazykem – mluvíte německy, rusky, ukrajinsky, někdy mezi jazyky přeskakujete. Jakou roli podle vás hraje jazyk v otázce identity?
Jazyk je zásadní. Každý jazyk v sobě nese jinou část mé osobnosti. Němčina je jazyk, ve kterém přemýšlím a píšu, ale ruština je jazyk mého dětství, jazyka, kterým mluvili mí rodiče. A pak je tu ukrajinština, kterou jsem nikdy neovládal dokonale, ale která se pro mě s válkou stala mnohem důležitější. Mnoho přistěhovalců zná ten pocit, kdy se v žádném jazyce necítí stoprocentně doma – a to je přesně můj případ.

S jakým přijetím  se kniha setkala v Německu? Bylo pro čtenáře obtížné přijmout vaši kritiku německé byrokracie?
Většina čtenářů si myslím rozuměla s tím, co jsem chtěl říct – tedy že absurdita byrokracie není problém jednoho státu, ale spíš univerzální fenomén. Ale ano, narazil jsem i na reakce lidí, kteří se cítili dotčeni, že si „stěžuji“, přestože jsem měl možnost vyrůstat v Německu. Jenže já si nestěžuji – já popisuji realitu přistěhovalců, kteří musí projít labyrintem úřadů, aby dostali něco tak základního, jako je občanství v zemi, kde strávili většinu života.

Máte zkušenost i s jinými kulturními prostředími než německým a ukrajinským? Jak vás ovlivnila?
Hodně jsem cestoval, a to mi pomohlo uvědomit si, že pocit vykořeněnosti není jen problém přistěhovalců v Evropě. Když jsem byl třeba v Izraeli, setkal jsem se s lidmi, kteří se narodili v jedné zemi, vyrůstali v jiné a teď se snaží zapadnout v další. Myslím, že v globalizovaném světě bude tento fenomén čím dál běžnější.

Pracujete už na něčem novém? Bude další kniha stejně osobní jako Formalita v Kyjevě?
Ano, píšu novou knihu, ale zatím o ní moc neprozradím. Jen můžu říct, že zůstávám u témat identity a hledání domova. Tentokrát ale trochu jinak – možná méně autobiograficky, ale pořád velmi osobně.

Ptal se Petr Štědroň

Dmitrij Kapitelman
Narozen 1986 v Kyjevě. Ve věku sedmi let se s rodiči přestěhoval z Ukrajiny do Německa. Vystudoval politologii a sociologii na Univerzitě v Lipsku, později absolvoval Německou školu žurnalistiky v Mnichově. V roce 2016 vyšla jeho první kniha, autobiograficky laděná próza Das Lächeln meines unsichtbares Vaters (Úsměv mého neviditelného otce). Následoval román o cestě do Kyjeva Eine Formalie in Kiew (Formalita v Kyjevě). Působí jako nezávislý novinář a spisovatel, pod pseudonymem Dheema je také známý coby úspěšný hudebník.

Petr Štědroň
Narozen 1976 v Brně, vystudoval germanistiku a dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Během magisterského a doktorského studia absolvoval několik studijních pobytů na univerzitách v Regensburgu, Lipsku a Vídni. Průběžně publikuje odborné teatrologické a germanistické texty, působí jako šéfdramaturg Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Z němčiny překládá dramatické texty (Tabori, Loher, Schimmelpfennig, Handke, Fassbinder, Strauss, Turrini, Lotz aj.) i prózu (Hermannová, Pollack, Genazino, Lange-Müller a další). Za překlad románu Deštník pro tento den Wilhelma Genazina byl nominován na Cenu J. Jungmanna. V současné době je ředitelem Divadla Na zábradlí.