Krisztina Tóth se narodila v roce 1967, píše básně, prózy i pohádky, překládá. Původně studovala sochařství, teprve později se dala na literaturu. Životním zážitkem za univerzitních studií se staly dva roky v Paříži. Nyní žije v Budapešti. 

Překládá francouzskou poezii, ale vyučuje i kreativní psaní. Vydala deset básnických a osm prozaických knížek. Její díla byla přeložena do více než patnácti jazyků, v češtině vyšla sbírka povídek Čárový kód (Fra, 2011), román Akvárium (Fra, 2014) a pohádková knížka Dívka, která nemluvila (Baobab, 2018). 

První sbírka novel Čárový kód (Vonalkód, 2006) oživuje prostřednictvím velmi osobních příběhů sedmdesátá léta. Postavy jejího prvního románu Akvárium z roku 2013 živoří koncem čtyřicátých let na zchátralé pavlači s opadající omítkou, omámení pachem polévek, zdrcení bídou, kterou tuší za patami, a jsou tak nějak vzdálení od bytí, které považujeme za normální. Autorka s vynikajícím citem propojuje naturalismus, ironii a černý humor. 

V dětské literatuře na sebe upozornila tvorbou s nezvyklou tematikou, kdy zatraceně tabuisovaná témata zpracovává s humorným tónem a sobě vlastní lehkostí. 

Když chtěla své dceři vysvětlit, co se v souvislostí s pandemií začalo dít ve světě, vznikla z toho pohádková kniha. Krisztina Tóth říká, že se děti o koronaviry zajímaly, a právě dětská kniha sae stala pomůckou, jak jim to celé srozumitelně podat. 

Krisztina Tóth totiž v dětských knihách, ale nejen v nich, píše také o citlivých tématech, jakými jsou například adopce dětí nebo nemoc v rodině. 

“V březnu zavřeli školu mé dcery, a protože jsme Budapešť nepovažovali za bezpečné místo, odstěhovali jsem se do malého domečku u jezera Tisa,” vysvětlila v jednom rozhovoru. 

“Její dcera začala zrovna chodit do první třídy. "Bylo dost těžké ji vysvětlit, co se děje ve světě, proč se musí učit i doma, proč musí nosit roušku a umývat si pořádně ruce... Ale mám takovou metodu, že když chci něco dětem podat srozumitelně, tak je nejvhodnější právě pohádka.” 

Na děti ovšem myslí i jinak. “Mám knihovnu s více než osmi tisíci svazky. Naprosto zbytečné, že?! Stále více mi to připomíná, jak velkou zátěží to pro mé děti bude, až zemřu.” 

Spisovatelka čelila obří kampani ze strany orbánovských médii za své odpovědi v literární anketě, kde navrhla vyřadit ze seznamu povinné literatury dílo maďarského básníka z přelomu minulého století za jeho sexistické názory. 

V dalším rozhovoru řešila otázku, zdali je člověk schopen změnit svůj osud, nebo jen napodobuje zděděné vzory a přenáší je dál. “Zdali se dokáže svobodně rozhodnout, nebo se necháme slepě vést zděděným osudem. Pro mě to je eminentně důležitá otázka, které se snažím přijít na kloub s pomocí příběhů i v mnoha jiných svých knihách. Taky mě zajímá, jak snadno se člověk stává obětí manipulace, nakolik vlastně ovládá svůj život.” 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.