Jednou z hvězd maďarských hostí na klání Měsíc autorského čtení 2020 byla Krisztina Tóthová, jejíž tři knihy znají i tuzemští čtenáři: Čárový kód (2011), Akvárium (2014) a Dívka, která nemluvila (2018).

Přestože nyní patří k největším literátkám v zemi po roce 1989, psaním se zprvu neživila. „Patnáct let jsem provozovala dílnu na výrobu skleněných vitráží, i když současně s tím jsem neustále psala. Ta práce s barevnými výplněmi oken mi přinesla hodně radosti, protože konstruování struktur, schopnost vytvořit promyšlenou architekturu, to se dá dobře využít i při psaní románu,“ sdělila Radimovi Kopáčovi v Literárních novinách.

O současném Maďarsku mluví jako o zemi uzavřené do sebe: „… místo aby se snažila vytvořit budoucnost, ve které se dá žít, zahalila se do mlhy falešných historických nostalgií a vyplýtvala i ty reálné zdroje, které měla a z kterých mohla získat sílu.“

„Já mám svoji zemi ráda, nikdy jsem z ní nechtěla odejít, ale dnes mám často takový pocit, že ta přidušená atmosféra, beznaděj z nezměnitelnosti věcí, apatie, nemohoucnost intelektuálů – to vše jsou pro mě jevy povědomé, ba až příliš známé. Změna politického zřízení nepřinesla to, v co jsme my, tenkrát mladí, doufali. Mezitím uplynula podstatná část našeho života a dnes už se v ničem nelze vymlouvat na nedostatek času. Opravdová změna se nekonala, dodnes například nebyl přijat lustrační zákon. Nový systém byl vybudován na blatech, na zrádné bažinaté půdě, ze které dodnes vyrážejí na povrch páchnoucí tajemství, dříve skrytá v hlubinách; minulost prosakuje z půdy, vypařuje se a my ty páry vdechujeme…“

„Před třiceti lety se krátce zableskla možnost, aby tato malá země, stísněná v prostoru mezi dvěma velmocenskými bloky, izolovaná i jazykově, a proto v nejvyšší míře frustrovaná, vykročila jiným směrem, aby se vymanila z postsovětského marasmu, jasně si uvědomila svoje pravé národní hodnoty a vyhnula se pastem představovaným jednak nacionalismem, jednak přisluhováním některé ze světových mocností,“ nastínila v rozhovru pro Lidové Noviny.

„Jenže plynula léta, a co postupně zesílilo, jsou xenofobie, nacionalismus, populismus. Země, která byla těsně po pádu železné opony otevřená, je dnes uzavřená do sebe, místo aby se snažila vytvořit budoucnost, ve které se dá žít, zahalila se do mlhy falešných historických nostalgií a vyplýtvala i ty reálné zdroje, které měla a z kterých mohla získat sílu.“

Autorka nabídla také svůj pohled na Českou republiku dnešních dní. „Při svém posledním pobytu v Praze před dvěma lety jsem viděla velice markantní rozdíly třeba ve stavu vozovek, v oblékání lidí, v tom, jak se pečuje o budovy. Vlastně takřka ve všech oblastech. Ale aby se člověk cítil aspoň trochu doma, i u vás se v posledních letech slibně rozmohla korupce, nemůžete si stěžovat na nedostatek rasismu, nacionalismu, ba ani xenofobie. Tedy jsou věci, v nichž stojíme na téže příčce pomyslného žebříčku. A co se skrývá kdesi v hloubce, v neproniknutelných tmách za hospodářskými výsledky, to by nám asi mohl prozradit jedině Krteček…“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.