Krzysztof Varga se narodil v roce 1968 ve Varšavě. Tento prozaik, esejista a autor mnoha fejetonů vystudoval polonistiku na varšavské univerzitě. Zajímavostí je, že má maďarského otce. Debutoval sbírkou povídek Pijany anioł na skrzyżowaniu ulic (1992), následovalo dalších třináct titulů, naposledy Czardasz z mangalicą (2014) a Masakra (2015). 

V češtině vyšly jeho romány Guláš z turula (2010) a Piliny (2014). „Kriticky sžíravá diagnóza a chirurgicky precizní pitva současné polské společnosti, jaká nemá v literatuře našich severních sousedů v posledních deseti letech obdoby,“ napsal na záložku Pilin nakladatel. 

„Na jedné straně jsem Polák, který je úporný, nervuje se, ale na druhé straně v sobě mám různé maďarské věci, například melancholii, kterou Poláci neznají,“ popsal v jednom rozhovoru svůj charakter, ale zároveň i vidění světa, které se odráží nejen v jeho literatuře. 

„Dalším elementem, který Polákům chybí, je smysl pro ironii. Polský smysl pro humor je kasárenský, málo subtilní. Zato Maďaři jsou jemní ironici. Je to vidět nejen v jejich předválečné literatuře, ale i v té současné, třeba v knihách Petera Esterházyho. Ironie spojená s melancholií, to jsou maďarské fragmenty mé povahy,“ poznamenal autor. 

„Když vypukl hodně velký maďarsko-slovenský politický konflikt kvůli slovenskému jazykovému zákonu, který přikazoval, že úřední řečí na Slovensku musí být slovenština, Brusel se o to nezajímal... Podobně jako my pramálo rozumíme třeba vleklému konfliktu mezi Vlámy a Valony v Belgii,“ popsal třeba fungování Evropské unie. 

Autor je poučeným Evropanem. „A v tom smyslu má význam střední Evropa jako intelektuální projekt, protože my dokážeme pochopit povahu zdejších konfliktů. Celá tahle část Evropy je jeden velký hřbitov a jedno velké bitevní pole. Tady se přece děly strašné věci. Já o tom nemluvím jako o idealistickém konceptu, o kterém se baví spisovatelé v kavárně. Střední Evropa má svoje temné karty,“ upozornil ovšem. 

V jiné části se zastal fejetonu a reportáží, které si v Polsku užívají slávy. „Já bych vůbec neřekl, že fejeton je zastaralý. Myslím si naopak, že to je moc dobrý žánr,“ začal první obranou. 

„Nevím, jak to máte u vás s reportáží. Taky byste mohli tvrdit, že je archaická. Ale v Polsku požívá úcty a autoři knižních reportáží jsou tam bráni jako spisovatelé, ne jako novináři. Jejich knihy dostávají ceny a hodně se čtou. Reportáže, biografie, autobiografie se objevují v čele seznamu bestsellerů. Je to obrovský triumf non-fi ction. Fikce se dostává do stínu,“ poznamenal. 

Vrátil se i do časů přelomových. „Když v Polsku nastala svoboda, začali jsme hltat západní kulturu. Doháněli jsme všechno, co jsme v minulosti zanedbali, v literatuře, pop kultuře, ve filmu. Do té doby jsme žili v komunistické oboře. Byli jsme odkázáni k tomu vnucenému přátelství mezi národy, takže bylo jen přirozené, že po roce 1990 všichni prohlásili: Dost už toho Československa, dost toho Maďarska, konec, jdeme na západ. Anglie, Francie, Amerika, to byl náš směr. Ale později, když jsme se tím nasytili, tak se ukázalo, že tady žijeme vedle sebe, sdílíme do značné míry společnou historii a máme také společnou středoevropskou kulturu. Můžeme se různit, ale ta spojnice z minulosti tady je. Já se považuju za Středoevropana.“ 

“Základem národní identity v této části Evropy je neštěstí. Polsko i Maďarsko si libují v mučednictví, oba jsou bratři v neštěstí, sužovaní represemi, uvízli v dějinách. Budoucnost se jim zdá méně zajímavá než minulost,” naspal v jedné eseji. 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.