Les Belej (někdy i Beley) vystudoval anglistiku ve Vratislavi a ukrajinistiku v rodné zemi. Je autorem básnických sbírek a dvou knih reportáží. V titulu Divoká devadesátá. Láska a nenávist v Užhorodu (2014) popisuje dramatické změny na Zakarpatské Ukrajině po rozpadu SSSR.

Bez bázně a otevřeně rozebírá i boom tamního organizovaného zločinu. Předznamenal tím budoucí rozkvět umělecké nebo literární reportáže, jež se začaly prosazovat v médiích. Básník Oleh Kocarev však čtenáře varuje: „Les Belej není autor, který by čtenáře očekával s rukama rozpřaženýma k objetí.“

Česky jeho texty publikoval časopis Plav, zúčastnil se i Mezinárodní ukrajinské konference v knihovně Václava Havla. „Na Ukrajině je nyní velmi populární literární reportáž. Ona k tomu ta válka a vojenské konflikty svádí. Představují pro média horká témata. Ale já doufám, že je zaujme také ukrajinská historie,“ poznamenal.

Zemi ohroženou válečným konfliktem, popisují podle Beleje nejlepší literáti a literátky v uměleckých reportážích. Místo umění je strhávají témata mafiánských gangů, jejich prorůstání do politických a podnikatelských part. „Rychlá auta, střelba, samohonka a eurodance, krymští Tataři, krokodýli v bazénu.“

„Duch doby, to je herní konzole a slovenské oplatky. Podpořili Majdan a mysleli, že mají vyhráno. Pak přišli zelení mužíčci a museli utéct…“ říká Belej, který od přízemní reality jako básník odhlíží.

„Zdá se mi, že v poezii je biografie autora méně důležitá než v případě prózy. Pro mě jsou nejdůležitější estetické úvahy. A jestli vytváří morální centrum nebo anděla – na tom nezáleží,“ uvažuje Belej. „Srovnání autorských textů s životem má smysl jen v případě výuky literatury.“

Narazil i na představu Ukrajince v Česku – dělník. „V Česku se toho o Ukrajině moc neví a podobně je to i naopak. Ukrajina je velké teritorium, které má své specifické aspekty, je nejjednodušší přijet a vidět to na vlastní oči,“ nezastírá.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.