Lia Likhokeli: Slova prostě nestačí, ne všechno má své vhodné slovo

- Gruzínská čítanka - 01. 04. 25

Gruzinská poetka Lia Likhokeli se narodila v roce 1986 v Chevsureti, odlehlé vesničce o padesáti obyvatelích vysoko v gruzínských horách. Začala psát v pětadvaceti letech a je zářící hvězdou současné gruzínské literatury.

Kritici popisují její torbu jako výraznou a originální. „Střízlivými texty prolíná soucit s rozličnými tvory, dokonce i s předměty, a básnířčina osobitá vize i styl vedla k novému trendu oproštěnému od běžných klišé.“

V roce 2013 koupilo nakladatelství Saunje všechny její básně a vydalo je pod názvem Smích deviho ženy. Prvotina znamenala nejprestižnější gruzínskou literární cenu Saba. Za povídky získala autorka dvakrát literární cenu Cero.

„Psát jsem začala v dějství. Pak jsem měla pauzu,“ říká básnířka. „Najednou jsem začala znovu psát a měla jsem hned čtenáře díky Facebooku.“

Nejde však o nijak pracovitou tvůrkyni. „Někdy píšu zřídka, když se něco zvláštního děje. Obvykle je to tak, že se nejprve objeví nějaký nápad, pak se mi dlouho honí hlavou. Jakmile si vymyslím jakési finále, pak je celý text snadno dopsán,“ popsala svou tvůrčí metodu.

Miluje poezii pro její vnitřní rozpoložení. „Pro její psaní neexistuje žádný vnější vliv. Má jedinou funkci – jde o terapii. Skutečnou terapii. Chce to jen číst a třídit, tím se pak vyřeší vše. Důležité je jen mít ten volný čas. Mám spoustu času. A taky nálada, ta je také potřebná.“

„Je potěšením udělat dobrou báseň po týdnu utrpení a vnitřních hádek,“ uvedla v jiném rozhovoru. „Psát, být sama. Tak se zbaví všech těch nepotřebných hlasů, pohybu a lidí. Báseň může zrát dlouho, její úryvky mohou být napsány na ulici, v MHD, v práci, ale pak se musí sedět a pracovat...“

Básnířka začala psát jako dítě. “Asi se tomu ani neříkalo psaní, ale přesto jsem psala básně a netajila jsem se tím, nikdy, líbilo se mi to a zajímalo mě, co čtou ostatní. Po škole jsem přestala psát, ale uvědomila jsem si, že je to velmi důležité. Pak uběhlo mnoho let beze slov, ale stále jsem si myslela, že to potřebuji,” uvedla v jednom rozhovoru.

"Už vím, jak přimět lidi, aby pochopili, co chci. Při běžné konverzaci je to často nejasné, když mluvíte o svých pocitech, názorech a nápadech. Bez ohledu na to, jak dobře je formulujete, slova prostě nestačí, ne všechno má své vhodné slovo. K tomu jsou zapotřebí nějaké další prostředky, metody. A můžete vymyslet velmi jednoduchý a úplně hloupý příběh, napsat báseň, povídku nebo román a lidé lépe pochopí, kdo jste a co chcete.”

Lia Likhokeli
Překlad Jan Marek Šík
*******
Strom. Já
Seznámili jsme se:
„Strom,” řekl a napřáhl sukovitou větev.
„Já,” řekla jsem a začala uvnitř rukávu hledat
svou ruku.
Scházíme se.
Lechtají jej mravenci nespavosti,
zvedne svou rozcuchanou hlavu z oblačného
polštáře a znuděně se poškrábe na kůře.
U kořenů mu leží noc jako ufňukané dítě.
Soustředěně si vytáhnu všechna stébla snů,
která se mi vpletla do vlasů,
a plnou hrst jich donesu ke stromu.
Prohmatává si všechny výhonky, které mu
vyrašily po celém těle
a vzdychá.
Taky mám takový výhonek.
Mám ho vevnitř v hrudi, nalevo,
ale ten můj se hýbe a vydává zvuky.
Bije a modravě svítí ve své vlastní samotě.
Dotýká se mé kůže špičkou na chladných listech.
Můj zvyk mlčet se rozvinul do zhoubného nádoru,
který puká jako hrudky krve na jazyku a v krku.
„Zamiluj se do mě,” říkám a přibližuju se ke stromu
a snažím nešlapat si na oči.
Znovu se setkáme a vypadá to, že se změnil.
„Spal jsi dobře?” ptám se.
„Rozkvetl jsem. A ty?”
A když mě jeho květy obklopí jako zamilované
včely, šumí v nich lehce vítr.
„Hynu,” odpovídám
a vplynu do jeho těla jako modrý výhonek a
začnu pomalu a rytmicky bít.