Lucie Faulerová (1989) je spisovatelkou a spoludržitelkou Magnesie Litery za publicistiku za knihu Brnox (2016). Její románový debut Lapači prachu (2017) byl nominován na Literu za prózu a na Cenu Jiřího Ortena.

Lucie Faulerová napsala pro Novinky.cz deník z jednoho ročníku Měsíce autorského čtení. „Publikum na mě reaguje, pokládá otázky, Husa na provázku je skoro plná, to jsem nečekala, ale Brňané prý na tenhle festival chodí. Pro podpis do mých Lapačů prachu (polepených barevnými štítky!) přichází žena, která říká, že taky psala dizertaci o nespolehlivém vyprávění (a na rozdíl ode mě ji dopsala),“ napsala v ní.

„V Košicích u mě nastalo nepochopitelné zmätenie, jakým jazykem mám mluvit (a jakým jazykem to vlastně mluvím). Začínám si ještě víc uvědomovat, jak se cítím za těch pár dnů vyčerpaná čtením ze své knihy a mluvením o sobě. Nejsem si jistá, zda si v následné diskusi rozumíme, paní moderátorka se na mě nedívá zrovna vlídně, když se vyznávám ze svých předsudků. S jednou návštěvnicí si notujeme, že vidíme problém v až extrémní hyperkorektnosti, která mnohdy zabíjí dialog, brání vzájemnému porozumění ve společnosti, a přitom nepomáhá přiblížení se jakýmkoli menšinám,“ píše dále.

Pro svou prozaickou prvotinu si vybrala hlavní hrdinku Annu, která půvabně verbalizuje svůj život. „V závěru tikají už jenom jedny hodiny. Vypravěč se odtrhuje od hlavní hrdinky, relativizuje její domněnky (o nic méně skutečné, i kdyby byly nepravdivé: pointa, tsss). Je nakročeno už zase jinam,“ píše se v recenzi na knihu na Literární.cz. „I recenze by měla někdy – ideálně hned – skončit. Nebudu asi lhát, když prohlásím Lapače prachu v mnohém za vynikající, podnětné, jazykově vynalézavé dílo, které by rozhodně nemělo zapadnout prachem...“

„A tehdy ke mně možná přišel, tehdy se možná objevil – můj vypravěč, tehdy, když jsem zavedla tyhle sedánky, tehdy, když zmizel Jakub a zmizela Mercedes a zmizel Ondřej. Našel si mě, protože si myslel, že když bude můj život vyprávět on, bude se zdát, že ten život není úplně na hovno. Že se v něm něco děje. Že si budu moct nalhávat, že za něco stojí. Anebo to možná bylo jinak, možná se objevil, protože jsem ho přivolala. Možná jsem to byla já, kdo si myslel, že když můj život bude někdo vyprávět, bude mít větší cenu. Bude něco vážit. Bude mít smysl,“ napsala autorka v knize.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.