Marcin Wicha je varšavský prozaik, esejista, autor knih pro děti a grafik, který se narodil v roce 1972. Navrhuje obálky knih i časopisů, například prestižní polské Literatury na Świecie, nebo plakáty. Wichova první esejisticko-autobiografická kniha Jak jsem přestal mít rád design (2015) se věnuje dospívání v rodině architekta, který bojuje s komunistickou ošklivostí.

Druhá jeho kniha – Věci, kterých jsem se nezbavil (polsky 2017, česky v překladu Barbory Kolouchové 2020) – obrací pozornost k matce, když po její smrti uspořádává pozůstalost v jejím bytě. Kniha získala nejvýznamnější polská literární ocenění – Nike, Paszport Polityki nebo cenu Witolda Gombrowicze. V Česku nedávno vyšla v nakladatelství Argo v překladu Barbory Kolouchové.

Lucii Zakopalové na webu iLiteratura.cz autor prozradil, že se nerad zbavuje nepotřebných věcí. „Vždycky se mi zdá, že se ještě k něčemu budou hodit. Že vyhodím tuhle konkrétní knihu nebo ji někomu daruji, a za týden v ní budu něco potřebovat ověřit. Když jsem začínal jako grafik, šéf mi říkal, že každý grafik má na stole hrnek se spoustou fixů a tužek, z nichž žádná nepíše. Tak to trochu je…“

„Jednotlivé předměty, pokud je vyjmeme z jejich kontextu, o člověku moc nevypovídají. Důležité je, jak jsou rozestavěné v bytě, jaký je mezi nimi vztah, kde je prosezené křeslo, která kniha leží nahoře a na které naopak najdeme vrstvu prachu. Opuštěné předměty v bytě, s nimiž nikdo nehýbal, ještě chvíli udržují vzpomínku na konkrétního člověka. Když je začneme přemisťovat a uspořádávat po svém, smysl a paměť mizí,“ poznamenal Wicha.

„Velmi často si neuvědomujeme, že všechny věci, které používáme, někdo navrhl. Neobjeví se jen tak. I ty nejobyčejnější musí někdo vymyslet, jejich tvar, barvu. Třeba ústřední výbor komunistické strany dlouho přemýšlel o tom, jaký má být průměr talíře – a kolik toho lidé následně z takového talíře snědí. Nebo si kladl otázku, jestli je sektorový nábytek socialistický, nebo antisocialistický. Když se tedy podíváme na věci, které používali naši rodiče a které používáme my, jejich tvar a vzhled není otázkou náhody,“ podotkl autor.

Na weubu iLiteratura.cz padl i dotaz, co se stalo, když autor získal cenu Nike? „Jako laureát jsem měl hodně intenzivní rok života, rozhovory, setkání… Teď se všechno vrátilo do normálu. Ale potěšilo mě, že si knihu přečetlo hodně lidí, to jsem opravdu při psaní nečekal. Líbí se mi, že stále potkávám zajímavé lidi, pro něž je nějak důležitá. Většinou jim připadá, že popisuje to, co se jim také stalo, jejich příběhy, jejich rodiny. Pro mě to přitom bylo velmi osobní vyprávění.“

Autor v poslendí knize popsal i skutečnost, která jeho rodinu odlišuje od jiných. „Moji kamarádi měli široké rodiny, babičky, tetičky, strýčky. U nás to tak nebylo. V židovských rodinách přežilo několik lidí, hodně jich také odjelo po válce nebo v roce 1968, kdy komunisté přišli s antisemitskými čistkami. Přitom mi ale řada čtenářů říká, že židovská témata nejsou v té knize nejdůležitější. Každý si z ní vybere něco jiného – a to mě těší.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.