Básník, prozaik a publicista Marek Torčík se narodil v roce 1993 v Přerově. Na Univerzitě Karlově vystudoval anglofonní literatury a kultury. V roce 2016 vydal básnickou sbírku Rhizomy, v roce 2023 román Rozložíš paměť, který získal Literu za prózu v soutěži Magnesia Litera i Cenu Jiřího Ortena (obě 2024).

„Torčík do svého fragmentarizovaného vyprávění vstřebává atmosféru Přerova, bezútěšné průmyslové periferie, a všechno to, čím své obyvatele mentálně svazuje. Autobiografický hrdina se v traumatických flashbaccích také vyrovnává se šikanou kvůli tomu, že je gay a z velmi chudých poměrů,“ napsala kritická dvojka Jan Bělíček & Eva Klíčová na stránce A2larm.cz.

„Moje zkušenost queer člověka je ale dost propojená s tou třídní, a to se promítá i do toho, o čem píšu,“ vysvětlil v rozhovoru na h7o.cz Marek Torčík.

Torčík se v rozhovoru s Petrem Nagyem vyjádřil k netradičnímu zisku hned dvou literárních cen za jedno dílo v jednom roce. „Jasně, je to ocenění konkrétního díla, ale zvítězit a prohrát v literatuře nejde, není to soutěž.“

„Nikdo moc nemluví o spojitosti mezi násilím a chudobou, alespoň ne v české literatuře. Pro mě ale byla tahle rovnice chudoby a frustrovanosti vyhřezlé v násilí to hlavní, co mě při psaní zajímalo. Skutečnost, že to, kým jsme, je důsledek tlaků našeho okolí. Možná to tedy zajímá i čtenářstvo… A jestli mě něco překvapilo? Možná ta polarizovanost názorů. Věci, které v té knize jedni nevidí, v ní zase nachází jiní a naopak,” shrnul autor ze své perspektivy hlavní téma své knihy.

Torčík také narazil na nelad v řadách tuzemské umělecké scény. „Queer lidé jsou stejně různorodí a rozhádaní jako jakákoliv jiná skupina. Myslím, že nás všechny zajímá tak trochu něco jiného, především proto, že nic jako univerzální queer zkušenost neexistuje, i když se to tak některá média snaží vykreslit. Jasně, jsou některá témata, která queer lidi spojují víc než jiná. Třeba stále nezavedené manželství pro všechny nebo Ústavním soudem zrušená povinná kastrace při tranzici. Existují ale nuance a rozpory.“

„Jedna z věcí, která mě ale fascinuje dlouhodobě, je neschopnost mužů přiznat vlastní chybu. Pořád to učíme už malé chlapce, schopnost přiznat vlastní chyby a limity není moc běžnou součástí mužského slovníku. Za mě je tedy možná první krok přiznat si, že selhání je naprosto normální součástí lidské zkušenosti.““

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.