Margo Rejmer: Je to dílo představivosti, ale také proces porozumění

- Novinka - 21. 04. 22

Malgorzata “Margo” Rejmer se narodila v roce 1985, píše prózy a reportáže. Vystudovala kulturologii na Varšavské univerzitě. Debutovala v roce 2009 románem Toksymia. O čtyři roky později vydala sbírku reportáží o Rumunsku Bukareszt. Kurz i krew, za který obdržela Cenu Teresy Torańské udělovanou týdeníkem Newsweek a Literární cenu pro autorky Gryfia.

V roce 2019 jí bylo uděleno prestižní ocenění Paszport Polityki za knihu Błoto słodsze niż miód, tentokrát věnovanou Albánii. Rejmer prožila v Albánii čtyři roky. U Větrných mlýnů vydala překlad své albánské prózy, kterou pokřtí 26. dubna v pražské Knihovně Václava Havla pod názvem Bláto sladší než med.

Jde o reportáž o zemi sužované hrůzovládou diktátora Envera Hodži, který po roztržce s Jugoslávií, Sovětským svazem a Čínou uvěřil, že se Albánie může stát soběstačnou komunistickou pevností. Autorka vypráví o lidech, kteří byli ze dne na den posláni do vyhnanství, o krvavých povstáních v pracovních táborech a tragických útěcích ze země, z níž se stal bunkr.

“Všechno to začalo minimálně před deseti lety. Žila jsem v Rumunsku, ale Albánie se v příbězích mých přátel tu a tam objevovala jako trochu exotická, trochu absurdní země. Prý evropská, ale ne úplně. Určitě bys tam měla jet; je to pro tebe to pravé místo, říkali moji přátelé,” popsala v nedávném rozhovoru.

“V roce 2015 jsem se natrvalo přestěhovala do Albánie; později jsem se setkala s Fatosem Lubonjou, albánským intelektuálem a spisovatelem, který strávil 17 let ve vězení. Bylo to poprvé, co jsem shromáždila úplné svědectví: osobní příběh s historickým pozadím a hlubokým univerzálním významem. Bylo tam utrpení, odvaha a nejednoznačnost, ale také špetka humoru. Příběh byl tak silný, že mi trvalo devět měsíců, než jsem ho sepsala,” líčí.

“Poslouchání silných příběhů je návykové: těšíte se na vzrušení a emoce. Dobrý vypravěč má svou vlastní zvláštní citlivost a vypráví svůj příběh pomocí metafor, symbolů – stačí člověka nasměrovat, aby to vydoloval a shromáždil všechny podrobnosti. Snažím se jít hlouběji a hlouběji do významů, nacházet další vrstvy, všechny paradoxy a přicházet s otázkami o kolektivním vědomí a nevědomí,” poznamenala o práci na knize.

“Mluvila jsem s více než 300 lidmi, ale kniha obsahuje 30 příběhů. Promarnila jsem rok sbíráním příběhů v Tiraně, mluvila jsem s lidmi mladšími 40 let. Někdy jsem měla pocit, jako bych znovu a znovu poslouchala stejné marné vyprávění. Pak jsem se ale přestěhovala do menších měst, jako je Shkodra a Gjirokastra, a uvědomila jsem si, že je to všechno o nalezení správného člověka, dostatečně citlivého a inteligentního, aby popsal minulost v celé její složitosti. Neptala jsem se na politiku nebo historická fakta, protože jsem je tehdy znala, ale místo toho jsem se zeptala: „Jak vypadala vaše matka? Jaké měla vlasy? Jaká byla tvoje oblíbená hračka?" A někteří lidé to považovali za překvapivé – nebyly to vážné otázky, které by si správný novinář měl klást. Ale pořád jsem jim říkala, že jen sbírám příběhy, a potřeboval jsem si umět představit minulost vizuálně. Je to dílo představivosti, ale také proces porozumění.”