Básnířka, spisovatelka a překladatelka Marianna Kijanovska se narodila v roce 1973 v Žovkvě v Halyči. Studovala ve Lvově. Za studií patřila spolu s Natalkou Snjadanko do ženského literárního uskupení MMJUNNA TUHA neboli „Společnost osamělých grafomanek“.

Vydala řadu sbírek poezie, například Inkarnace (1997), Věnce sonetů (1999), Mýtotvoření (2000), Něco každodenního (2008) a 373 (2014). Píše prózu i eseje, překládá a pracuje jako literární historička. V roce 2011 založila literární cenu Velky ježek pro autory nejlepších ukrajinských dětských knih.

Jurij Berdyk o ní napsal, že v jejích textech „přirozeně koexistuje božská láska k bližnímu a rafinovaná erotičnost“. Váno Krueger zase prohlásil, že její básně jsou „jako obnažený nerv“.

Podle autorky je v současnosti pro spisovatele těžké zůstat nezávislý, protože to je po nástupu nových médií takřka nemožné. „A vůbec nejde o peníze. O pozornost je nucen bojovat – jak v prostoru médií, tak v prostoru extrémně přesyceného trhu, také musí svou energii a sílu rozptýlit na desítky každodenních činností, bez kterých se člověk v dnešní společnosti neobejde společensky. Hlavní ale je, že musí žít ve společnosti, kde téměř nikdo nevěří v sílu slov. A skutečný spisovatel nebo dobrý překladatel prostě nemůže nevěřit v sílu slova, protože jinak všechno, co dělá, ztrácí smysl.“

Spisovatel má podle ní řadu identit: autor, občan, otec, syn, člen ekologického hnutí a podobně. „Řekněme, že v ideálním případě by měl být spisovatel dobrým otcem, dobrým synem atd. Není to jakýsi ‚sociální projekt‘ v dimenzi jedné rodiny? Spisovatelova povinnost vyjádřit svůj postoj k aktuálním problémům a zapojit se do sociálních a lidskoprávních projektů není větší než povinnost kteréhokoli z jeho spoluobčanů. Tuto povinnost má každý. Ale jen spisovatel může napsat knihu, která udělá lidi ještě trochu laskavější.“

„Role literatury poroste jen tehdy, nechceme-li se ocitnout v ‚novém středověku‘. Informační technologie ovlivňují způsob a formát vnímání. Když se objevilo kino, divadlo nezmizelo, a dokonce ani neupadlo. Naopak se vyvinulo dále. A literatura je pro naši civilizaci v zásadě základní, protože tvoří vlastnosti paměti a představivost, což jsou hlavní ‚enzymy‘ vnímání.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.