Básník, prozaik, překladatel Marin Mălaicu-Hondrari patří mezi nejoceňovanější spisovatele současného Rumunska. Narodil se v roce 1971 v transylvánském Sângeorz-Băi. Vyrůstal na venkově v horách, po maturitě střídal zaměstnání, zkoušel psát, v jedenatřiceti odešel do Španělska a živil se jako hlídač, řidič nebo zahradník.
Zkušenosti ze svého života zužitkoval v básnické prvotině Zborul femeii pe deasupra bărbatului (Let ženy nad mužem) a za další dva roky v románovém debutu Cartea tuturor intențiilor (Kniha všech úmyslů). Následovaly romány Apropierea (Blízkost) a Lunetistul (Odstřelovač) a řada skvělých překladů ze španělštiny (Mario Vargas Llosa, Care Santos, Enrique Nogueras, Luis Landero a jiné).
„Myslím, že každý román, každá beletrie je založena na osobních zkušenostech. Zároveň se však domnívám, že i když píšete deník, který úzce souvisí s osobní zkušeností, že i ten se promění na fikci. Protože v deníku jsme vystřihli jen určitou část reality a rozhodli jsme, jakou realitou ji vyplníme. Takže již vytváříme další realitu, fiktivní,“ vysvětlil v jednom rozhovoru.
Autor také spolupracoval na filmu Parking (2019), jehož námět pochází z románu Apropierea. „Zpočátku to pro mě bylo docela těžké, dokud jsem si neuvědomil, že scénář neznamená literaturu. Měl jsem tendenci psát, jako kdybych přepisoval román do kina, ale byla to chyba začátečníka psaní scénářů,“ prozradil. „Vím, že většina autorů nechce ve svých knihách nic měnit a nejsou spokojeni se scénáři, ale já ten problém nemám.“
Literát věří, že uskutečnit lze všechno, ale je třeba tomu neochvějně věřit. „Pokud v něco dostatečně věříte, pokud jste tím pozitivně posedlí, v tom případě ta posedlost může vyřešit váš život, vede vás na správnou cestu. Ale musíte o ni bojovat, nic vám nesmí stát v cestě, a nakonec budete odměněni,“ řekl.
Marino Mălaicu-Hondrari mluví v rozhovorech o potřebě samoty a ticha, která je znásobena naléhavou potřebou pracovat pro druhé, dávat jim, aby si mohli užívat. „Nechybí mi jiný druh kontaktu s veřejností než ten minimální kontakt, který mám, tedy prostřednictvím knih a vydání. Nechci, aby to bylo pochopeno, že mám něco proti těm, kteří mají Facebook nebo kteří dělají své podcasty nebo své knihy propagují v médiích všemi prostředky, jsou dobří a těmito prostředky nám hodně pomáhají, ale na osobní úrovni, na vyloženě intimní úrovni, chcete-li, necítím potřebu neustálé komunikace se svým publikem. Pokud jsem svými knihami dokázal někomu udělat radost, stačí mi to. Moje obrázky se jim líbit nemusí, když si knihy koupí, poděkuji jim a odsud si o mé knize každý myslí, co chce.“
Dodal, že „v samotě se cítím velmi dobře, necítím potřebu neustálého ověřování. Samozřejmě cítím potřebu validace, ale dál to nejde.“
Komentáře z Facebooku
Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.