Martin Fahrner: První půlka, přestávka, druhá půlka – a dost

- Divadlo - 03. 09. 24

Prozaik a překladatel, autor divadelních her a písňových textů Martin Fahrner se narodil v roce 1964 v Jablonci nad Nisou. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a dramaturgii na Divadelní akademii múzických umění v Praze. Působil jako dramaturg v divadlech v Brně, Jihlavě a Pardubicích.

Vydal pět knih prózy, jako první Pohádky pro veliké děti (1993), naposledy novelu Štěstí (2023). „Já jsem měl vždycky docela hodně práce. Často jsem pracoval v několika divadlech najednou. Vychovávali jsme se ženou tři děti. A frekvence vydávání souvisí s časem. Teď mám času víc, tak snad budu psát víc,“ slíbil si autor.

V rozhovoru na Hostu 7 dní on-line Petru Nagyovi vysvětlil: „… překládat divadelní hry znamená překládat dialogy. A tím jsem se, myslím, ty dialogy naučil i trochu psát. Hledáním vhodných českých alternativ k anglickým slovíčkům jsem si rozšířil slovní zásobu. A naučil jsem se pracovat s tempem. Asi také díky tomu nepíšu moc dlouhé věci, protože mám v sobě takové to divadelní: první půlka, přestávka, druhá půlka – a dost.“

Ohlédl se dozadu za svým životem a připomněl dramatické okamžiky prožité za svých studií. „… já jsem jeden z těch studentů, co seděli za revoluce na DAMU a báli jsme se především toho, že nás přijdou rozprášit Lidové milice.“

Hrdinové knížky Správná věc se snaží dělat samé správné věci, které ovšem působí poněkud komicky, trapně. „Já jsem psal ty texty současně a do ‚devadesátek‘ jsem si chodil od těch hrozných ‚padesátek‘ odpočinout. Protože i jenom o tom psát bylo pro mě těžké. V divadle se říká, že diváka je snadnější rozplakat než rozesmát. Z divadelního pohledu je Štěstí tragédie a Správná věc komedie. Tak teď nezbývá než si počkat, co mi jde lépe.“

„… kdo zažil ‚sedmdesátkové‘ Husákovo bezčasí, pro toho byly devadesátky euforické, ať už v sobě nesly cokoli. Vlastně jsme byli docela chudí a Klaus nám říkal, že máme utahovat opasky, ale nade vším visela taková pěkná všudypřítomná naděje,“ ohlédl se za dobou, která jako by vypadla z rámu obrazu společnosti, v níž lidé myslí hlavně sami na sebe – ať už v dobrém, nebo ve zlém.