Miloš Doležal je spisovatel, publicista, básník a literární redaktor. Narodil v roce 1970 v Ledči nad Sázavou a vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově, od roku 2002 byl zaměstnanec literární redakce rádia Vltava. Vydal šest knih poezie (třeba Podivice 1995, Les 1998, Sansepolcro, 2004), sbírku fejetonů a čtyři knihy rozhovorů s pamětníky druhé světové války a účastníky protikomunistického odboje.

Připravil tituly Režná bába (2007), Bodla stínu do hrudního koše (2009) a Černé svině křen (2011), pojaté jako básnicko-prozaický průvodce rodnou Vysočinou. Monografie o Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli se stala v anketě Lidových novin Knihou roku 2012. „Tento básník,“ napsal Jan Suk, „není lyrickým nostalgikem, ale bytostí, hledající stopy ztracené lidské pospolitosti, onoho vesnického sousedství a spojenectví duše s duší a člověka s přírodou.“

Je autorem a spoluautorem řady rozhlasových pořadů a dokumentů z období války, komunistického teroru padesátých let, uměleckých portrétů, literárních pořadů a rozhlasových kompozic, knižních rozhovorů, literárních portrétů a dalších. Žije v Praze a v Horní Pasece na Vysočině.

 „Psát o někom druhém? Je to drzost. Já sám hranice drzosti neustále překračuju,“ uvedl v na Českém rozhlase. „Vezměte si Karla Čurdu. Jde o chlapa, který se dobrovolně přihlásil do armády, prošel náročným výcvikem ve Skotsku a jeho nadřízení ho hodnotili velmi dobře. Jak je možné, že právě takovýto člověk v rozhodující chvíli selže?“ poznamenal Doležal.

„Co vede k tomu, že se lidé v určité chvíli rozhodnou pro dobro, nebo pro zlo? Právě to mě zajímavé, jsou to velmi zajímavé otázky,“ dodal. Z jeho knížky o parašutistovi Čurdovi, který zradil spolubojovníky, vznikla četba na pokračování.

Velkou kapitolou jeho tvorby je příběh faráře Toufara, kterého umučila Státní bezpečnost. „Lidská paměť je kulhavá, často míří do karikatury. Někteří lidé jsou navíc baroni Prášilové, nejlepší je vždy konfrontace s archivními materiály. V případě faráře Toufara jsem se setkával s příslušníky StB, kteří byli v roce 1950 u Toufarova vyšetřování, jejich výpovědi jsem pak mohl konfrontovat právě s archivními materiály,“ řekl.

„Nejsem ani profesionální funusový řečník, ani člen pohřebního vysočinského bratrstva, ba ani redaktor nekrologové rubriky „pohřební hlídka“. Pouze jsem se v řečišti posledních dvaceti let, a při vědomí české choroby jménem zapomínání či přímo ignorance, pokoušel vzdorovat pomíjejícnosti a po svém se loučit se zemřelými přáteli a bližními, ohlédnout se ZA nimi, připomenout si je. Psal jsem tyto texty jako osobní rozloučení, jako vyprovázení, jako poděkování ZA přátelství či blíženectví,“ napsal autor o své knize Za (Torst 2017)

Autor žije a pracuje v Praze, ale stále se vrací na Vysočinu. Na což se ho novináři často v rozhovorech ptají. „Moje babička říkávala, že kde se kdo narodí, tam se také nejvíce hodí. Možná že jsou dnes, v době internetové komunikace a globální vesnice, tato slova pro někoho jen starosvětsky komickým či přebytečným přívěskem. Pro mě ne. Čím jsem starší, tím výrazněji si uvědomuji, jak je rodný kout důležitý, a čím vším mě Vysočina vybavila „do života a do světa“,“ odpověděl v jednom z nich.

Během letošního MAČe publikoval na Facebooku krátké poetické reportáže i s fotografiemi.

Měsíc autorského čtení

Tour de autorské čtení
pokračuje
(Vladík se z cesty strachuje,
proto se vrací dom)
Lwów
Lviv
Lemberg
Leopolis
někde tady končí střední Evropa
barokní chrámy, renesanční paláce
uprostřed rynku radnice.
Podobizny císaře v knajpách
podobizny mrtvých z Majdanu
podobizny mrtvých z války s Rusáky
podobizny světců
podobizny opilců.
A pak ta trojice
rodáků:
Herbert, Kilar, Lem
vrátit se do Lvova
vrátit se ještě jednou
sem.

Tour de autorské čtení
končí
letošní
letní vandrování střední Evropou
dokonáno jest.
Rakouské víno v Brně
nedělní ráno na korze v Košicích
s maďarskou řidičkou
rumunská básnířka s českým pivem v ostravské harendě
židovský kaštan u wroclavské synagogy
lvovské deště Zbigniewa Herberta a Wojciecha Kilara
bratislavský ujo pana Vladíka hudebníka od Svaté Hory.
Ale hlavně - díky vám přátelé, které jsme potkali,
kteří jste nás kus cesty doprovázeli
na čtení přišli
v kavárnách knajpách vinárnách s námi pobejvali
či nás hlídali
díky Měsíc autorského čtení
za pozvání výbornou organizaci
za tohle středoevropské propojování!
Přijedu domů
a únavou padnu za vlast
které se říká: střední Evropa.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.