„A proč natáčím?“ ptá se slovenská autorka v prvních frekvencích dokumentu Denník plavby Moniky Kompaníkovej – v jídelním voze rychlíku dvou malých neposedných spolucestujících. „Chceš se představit,“ odpovídá jeden z malých ‚raubířů‘. A film plyne…

Denník plavby Moniky Kompaníkovej vznikl v produkci nakladatelství Větrné mlýny v koprodukci s RTVS a Hulapa film a měl svou premiéru na literárním festivalu Anasoft litera fest 28. dubna 2016 v Bratislavě. Jeho režisérkou je Iveta Grófová, která natočila i filmovou adaptaci románu Moniky Kompaníkové – Piata loď.

A tento road movie režisérka natáčela v období MAČe: takže Česko, Slovensko a Polsko. „Petr Minařík mě oslovil, zda by se mi nechtělo natočit s Monikou Kompaníkovou film z její cesty na festivalu Měsíc autorského čtení,“ uvedla Grófová. 

„Co jsou nenormální rodiny,“ ptá se Kompaníková v jednom rozhovoru po ocenění filmu Pátá loď na Mezinárodním filmovém festivalu Berlinale. „Je normální, když otec jezdí na dvoutýdenní směny a děti ho vidí čtyři hodiny za měsíc a nemají šanci se s ním sblížit?“

„Myslím si, že rodiče jsou dnes k dětem otevřenější, přátelštější, více s nimi komunikují. Je to spíš otázka sociálního postavení nebo vzdělání než složení rodiny. Ale na druhé straně musíme všichni podávat výkony a zbývá nám málo času na děti. Někdo to umí vykompenzovat, někdo ne, určitě se hodně dětí cítí osamoceno, ale neviděla bych to tak černě,“ uzavírá svou úvahu.

V takzvaném Proustově dotazníku, jehož otázky se od roku 1886 nemění, mimo jiné napsala, že ji nejvíce charakterizuje toto: „Mám tolik nápadů a aktivit, které bych chtěla dělat. Každý den mi chybí dalších dvacet hodin, abych to všechno stihla.“

Spisovatelka se v médiích přiznala se svým problémem vyhoření a osamělosti. „Mám pocit, že čím víc lidí je okolo nás, tím může být pocit osamělosti větší. Stále na někoho narážíme, stále s někým komunikujeme a něco řešíme. Přitom jsme jakoby zabaleni do fólie a neumíme se těm lidem přiblížit,“ popsala pro slovenský časopis Forbes. 

„Důvodem těchto pocitů může být absence hluboké komunikace, což v praxi znamená, že jsme fyzicky vedle sebe, ale každý ve svém světě. Pokud máme pocit, že lidé kolem nás nepronikají do našeho vnitřního světa, bojíme se s nimi mluvit o svých zážitcích, o tom, jak vnímáme situace a jak vůbec přemýšlíme. Necháváme si to všechno pro sebe, a tak se cítíme na světě sami. To je osamělost,“ vysvětluje. 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.