Stačí podívat se na záběry Vladimira Putina, které ve dne v noci dominují televizním obrazovkám celého světa. Je malý, skoro podsaditý, ale pevně stavěný. Působí lstivě, skoro jako lišák. Ukazuje nejen své svaly, ale také své ostré zuby. V noci se možná proměňuje v Drákulu, o tom nic nevím, ale ve dne se nespokojuje pouze s tím, že se prochází chodbami Kremlu, v nichž straší přízraky krvavé minulosti Ruska; také se projíždí na koni, pilotuje bitevní letadlo, skládá k zemi svého protivníka v judu. Je zkrátka silný, a jak se říká v jedné la Fontaineově bajce, „argument nejsilnějšího je vždycky ten nejlepší.“ V tuto chvíli se to ani nemusí dokazovat. 

Nedim Gürsel je spisovatel. Narozen 1951 v Turecku. Studoval francouzskou literaturu na Sorbonně, po vojenském převratu v roce 1980 se ve Francii usadil natrvalo. Žije v Paříži a přednáší současnou tureckou literaturu. V nakladatelství Actes-Sud právě publikoval knihu Le Voyage en Iran- En attendant l’imam caché (Cesta do Íránu – Čekání na skrytého imáma).

Vlk tedy nakonec roztrhá ovci; jeho argumenty jsou bez poskvrnky, třebaže se zdají být poněkud přitažené za vlasy. A nikdo nezasáhne, aby zločinu zabránil, neboť o zločin se jedná, čistý a prostý. Jak uvidíte, vrah se vrátí na místo zločinu a prohlásí se za nevinného. Demokratický a suverénní stát bude před našima očima zničen, tvůrčí lid bude zmasakrován. Neboť ukrajinský lid skutečně je tvůrčí, imaginativní, řeknu dokonce geniální. Stačí, když si přečtete Gogola nebo se k němu vrátíte. Jelikož nemohl psát ve svém rodném jazyce, vyjadřoval se v ruštině, ale dokonale popsal krásu své země a také Kyjeva, svého milovaného města. Také řeky Dněpr, která jím protéká. 

 „Vzduch se najednou ochladil; ucítili blízkost Dněpru. A tamhle už se blyští v dálce, vyvstává na obzoru jako temná stužka. Byl cítit dech jeho třpytných vln, bylo vidět, jak se šíří, je čím dál blíž, až nakonec zaujímá celou polovinu obzoru. Bylo to místo, kde řeka – dosud spoutaná prahy – konečně znovu nabyla svých práv a burácela jako volně se rozlévající moře.“ 

Vzpomínám si na projížďku parníkem za doprovodu své ruské překladatelky. Bylo to dávno předtím, než ruský prezident povozil na parníku Evropany, kteří – na rozdíl od Američanů – nedokázali předvídat katastrofu, jež se odehrává dnes. Jedná se totiž skutečně o katastrofu, o totální válku, kterou vede mocná země proti mírumilovné zemi, jež potřebuje pomoc, především vojenskou. 

Když loď opustila přístaviště, vydali jsme se na horní palubu, ale nenašli jsme tam žádné volné místo. Všechny stolky byly už dávno obsazené. Kyjevané si objednali skleničku vodky a nyní už pojídali jídlo, které si přinesli. Navzdory křiku dětí pobíhajících po palubě, vrzání starých stolků z dob Sovětského svazu, které se mísilo s vrčením lodních šroubů, řevem strojů a prozpěvováním pasažérů, kteří se v srpnovém horku rychle přiopili vodkou, to vypadalo, jako by parník uprostřed Dněpru znehybněl. Po pravici ukazovalo město Kyjev na výšinách své zlaté kupole, pod nimi stály podél nábřeží uhelná skladiště a opuštěné továrny s vyhaslými komíny. Po levici, na Truchanově ostrově, na nějž se město nikdy nerozšířilo, se tyčily sytě zelené stromy. Na břehu jsem si všiml koupajících se lidí. Ti tehdy ještě nevěděli, že o pár let později jim jejich starší bratr nebude sesílat polibky, ale bomby. 

„Neboť Dněpr je veliká řeka,“ píše Gogol, „bohatá na slepá ramena, husté sítiny, tůně a písečné lavice; zrcadlo jeho vod se třpytí, zní pronikavým křikem labutí, brázdí je rychlý let hrdé potápky, zatímco kolihy, jespáci s červenými zobáky a bezpočet dalších ptáků všeho druhu se skrývají v jeho rákosí a na březích.“ 

A co z toho všeho dnes zbývá? Nic než trosky – a velká řeka unášející těla mrtvých dětí. Neřeknu spolu s Prévertem „Válka je pitomost!“ Řeknu: „Je třeba zastavit Putina, dokud není příliš pozdě!“ Kyjev se dosud drží, civilisté umírají, organizuje se odpor. Pokud jde o Gogola, který z této nešťastné země vzešel a který ji tolik miloval a opěvoval, ten se jistě obrací v hrobě. 

(z francouzštiny přeložil Marek Sečkař) 

 

  

  

 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.